JAN PANCÉŘ

  Jan Pancéř

Autor: Prokop Chocholoušek





I.

Podél levého břehu Divoké Orlice uhání tlupa jezdců. Slunce se odráží na černě leštěném brnění i na těžkých pádných mečích, z helmic vlají péra jasně červené barvy. Všechno je na těch drsných, silných mužích čisté, úpravné, nic není zbytečně nápadného, jenom ta černá barva zbroje s jasně červenými odznaky bije do očí. Jedou mlčky, pravidelným klusem za svým vůdcem, který cválá asi deset kroků před nimi na velikém přesilném vranci. Musí to být zvíře obrovské síly, jinak těžko by uneslo takového velikána. A ještě si k tomu pohazuje hlavou a vesele si odfrkuje!

Vůdce jezdců je oděn v černé lesklé zbroji jako ostatní z jeho družiny, kromě meče houpá se však ještě po pravé straně jeho sedla těžký železný mlat; tak těžký, že by jím mohl drtit skály, a ne pouze lebky nepřátel. Zlatý čestný řetěz, jež mu spadá s krku na prsa, je pak jeho jediné vyznamenání před ostatními. Tvář mohutného muže je nehybná, jako by ji z tvrdého mramoru vytesal, jen plné rty se občas stáhnou v škodolibý úsměv. A tu vždy pohodí velikán hrozivě pravicí a pobídne koně k čilejšímu kroku. Konečně se zrakům černých jezdců objeví hrad poteštejnský, který z protějšího břehu Orlice hledí do daleké krajiny. Bílé, čerstvě omítnuté zdi svědčí o jeho nevalném stáří, jenom černá věž, jakoby celá opálená, jež strmí do výše nad všechny ostatní budovy, by si mohla vyprávět o dobách dávných, veselých i zhoubných.

Vůdce se zastavil, nevyjel však z úkrytu hvozdu, pouze hleděl upřeně na siluetu staré věže poteštejnského hradu. A pak zašeptal, jako by sám sebe chtěl přesvědčit:

“Ano, stojí tu posud, ten němý svědek tvé smrti, statečný Mikuláši!” Teprve potom se obrátil ke své tlupě a pokračoval: “Nebylo silnějšího a statečnějšího rváče po celé české zemi nad Mikuláše Poteštejnského. Sám císař Karel IV. si na něm málem vylámal zuby, když jej ještě co markrabě moravský obléhal v tomto pyšném hradě. Roztřískali mu, pravda hrad nad hlavou, ale starý Mikuláš se přece nevzdal; dostali jej, teprve když pobořili strop věže, pod jehož sutinami našel Poteštejnský svůj hrob. Pomodlete se mé děti za, za toho slavného rytíře bez bázně a hany. Byl jedním z posledních čestných mužů v této zemi. Císař Karel hubí jednoho po druhém, nemá ve velké vážnosti dobrodružný život rytířský. K čertu se vším, to už snad ani za to nestojí být rytířem!”

“Za nebožce krále Jana Lucemburského,” dodal jeden z tlupy, “byl přece jiný život. Člověk si snadno mohl získat válečnou slávu a válečnou kořist. Ale teď? Je to psí život! Všechno se ve mně obrací, když vidím mladou krev, naše potomky, místo na kolbišti s mečem a palcátem, vysedávat s knihami v ruce v síních pražské koleje. Jako by se naše veškerá šlechta chtěla obléci v mnišské hábity. Však kdyby nebylo tebe, pane ze Smojna, nebylo by už ani stopy po minulých časech a ta kramářská spřež by se na šlechtu koukala skrz prsty!”

Vůdce však zřejmě neposlouchal; hleděl dál upřeně na hrad poteštejnský a pohyboval při tom rty. Sotva však v motlitbě, neboť tak divoce oko při motlitbě neblýská!

“Ale ten jeho syn, ten nedomrlý kluk, jaká to je zmije!” pokračoval polohlasem ve své samomluvě. “Blaze ti starý Mikuláši, že tvé kosti už zpráchnivěly, jinak bys vstal z hrobu, abys svému nezdárnému synovi zakroutil krk. Ale ještě není konec všech dnů!” pohrozil vůdce ke hradu, obrátil koně a zamířil cestou nalevo, hlouběji do hvozdu. Jeho tlupa jej mlčky následovala.

Bylo už hezky šero, když stanuli na pokraji lesa; nebyla však ještě taková tma, aby neviděli před sebe na hodný kus cesty.

Krajina byla pahorkovitá, lesem pokrytá, i tam, kde právě stáli, klonil se pahrbek k dolině. Uzrávající obilí vlnilo se před nimi a šumělo tichým větrem, v dolině prokmitala již jednotlivá světla z chýší a k lesu doléhal psí štěkot. Na protější straně doliny čněl z vysoké skály do výšky pevný hrad, hrad Borohrádek. Jeho okna byla osvětlena, z hradní věže vlála korouhev pánů z Borohrádku; kdykoli zavál silnější vítr, rozdmula se, jako by křídly zatřepal orel. Chvilkami pak zanesl vítr v jasné ozvěně z hradu zvuky hudby.

Tu se vůdce obrátil ke svým a řekl přidušeným hlasem: “Pohovte si na chvíli, ale dávejte pozor, abyste si nepotřísnili lesklé brnění. Jedeme přece na svatbu a musíme ukázat jak se umí chovat český rytíř!”

Načež sám první seskočil s koně; nesvalila ho však tíž jeho olbřímího brnění k zemi, nýbrž vykračoval si tak lehce jako panna k tanci. Došel až na samý pokraj lesa, opřel se o sosnu a zahleděl se zadumaně V stmívající se krajinou.

II.

Veselo bylo na hradu Borohrádku. Statečný pan Aleš vdával dceru, jediné své dítě, za pana Hynka z Poteštejna, pána na Poteštejně, Vamberce, Žamberce, na Kostelci a na Chocni, pověstného po ˇ%Cechách pro jeho nesmířlivost se sousedy i zákony zemskými. Dodnes, šestnáct let po jeho smrti, se mohl Královéhradecký kraj vykázat četnými stopami jeho nenasytné loupežnosti. Dvakrát musel na Mikuláše nynější císař Karel, tehdy ještě markrabě moravský a spoluvladař Království českého, udeřit se zbraní v ruce. Při první výpravě mu dobyl a pobořil hrad Choceň; avšak Mikuláš, nezastrašen a nezlomen, pokračoval dál ve svém loupeživém řemesle, takže Karel hned příštího roku, totiž L.P. 1339, byl přinucen znovu na něj uhodit. Rozbořil mu a dobyl hrad Poteštejn, ale ještě z hradní věže se Mikuláš bránil, až obléhatelé ztekli i cimbuří věže. Tu teprve se zřítily klenby pater, pod jejichž sutinami nalezl statečný rváč svůj hrob. Všechen majetek Mikulášův byl zabaven a teprve o dvě léta později navrátil Karel jeho synům některé statky, mezi nimi i Poteštejn a Kostelec.

A právě mladý pan Hynek, jež se uvázal v držení hradu Poteštejna, slavil sňatek s pannou Jadvigou, krásnou dcerou pana Aleše z Borohrádku.

Hostů se sjelo požehnaně, téměř všechna šlechta z okolí se tu sešla, aby popřála štěstí mladým snoubencům a pohodovala si vespolek na útraty pana Alše k zvýšení pocty panně Jadvize. Jediný soused scházel, jediný nebyl pozván - rytíř Jan ze Smojna, pán na Žampachu, příjmím Pancéř…

Bylo zvečera, přineseny první svíce, odstraněny stoly v hlavní síni. Neboť nemožno v Čechách oslavit svatbu sdostatek důstojně - bez tance. Párky se už stavěly v pořádek, napřed družba pan Smil z Rýzmburku s nevěstou, za ním pan Hynek s družičkou své vyvolené. Ještě však než začali tancovat, vystoupil zámecký kaplan, mnich z řádu servitů, a jak pan Aleš neopomněl při každé dobré příležitosti připomenout, vzdělaný a učený muž, učenější nežli všichni ti mistři na proslulé pražské koleji, o nichž sice pan Aleš mnoho nevěděl, ale jichž si cenil daleko méně než svého milého kaplana.Byl páter Severín nejvěrnějším přítelem domu pána na Borohrádku, bral vždy vřelý podíl na všech jeho strastech i radovánkách, a rádcem byl, na něhož bylo nejlepší spolehnutí. Byl také otec Severín výborný latiník, pan Aleš se s ním neodvažoval pustit v delší hovor, ačkoliv kdysi navštěvoval s úspěchem školu u Svatého Jiljí v Praze. V pozdějších letech však, ve válkách krále Jana, na polních výpravách v Litvě, v Polsku a v Rakousku se mu mnoho z hlavy vykouřilo. A řečník byl pan Kaplan - to se chystal pan Aleš dokázat mečem každému, kdo by o tom jen trochu pochyboval. Už bezmála dvacet let míval Severín o slavnostních dnech v kapli kázání pro hradní čeleď i pro vůkolní osadníky, a nedokázal ještě o jiném tématu nežli: “Bratři milujte se vespolek!” A přece byl pan Aleš pokaždé jako u vytržení a posluchači poslouchali tak zbožně, jako by jim evangelium zvěstováno poprvé v životě.

Z těchto všech důležitých příčin měl tedy pan Aleš svého kaplana a přítele za nejučenějšího muže v Čechách, nemluvě už vůbec o tom, že uměl připravit dle zvláštního receptu medovinu, která zvlášť na žaludek působila přímo hojivě a jíž proto pan Aleš s kaplanem každý den před obědem i po něm vypili vrchovatý kalíšek. Byli by ji snad s chutí pívali i před spaním, ale tu si zase navykli na víno, jež tenkrát v Čechách bylo velmi laciné. A navykli si na něj do té míry, že figurky na šachu, kteroužto hrou trávívali večery, považovali za velikány, s nimiž jen ztěžka lze pohnout z místa. Tím se také stalo, že jedna hra jim trvala mnohdy celý měsíc, pročež se oba považovali za výborné hráče. Atak žili v míru se sebou i s celým světem, život jim plynul tiše a klidně a šel oběma náramně k duhu.

Sňatek panny Jadvigy velice vzmužil pana Aleše i kaplana, který miloval dceru svého pána jako vlastní. Vychovával ji od nejútlejšího dětství a první pěstoval jejího ducha, než si ji už povyrostlou vzala k sobě do Prahy její teta k dalšímu vychování. To bylo v době, kdy Jadvize zemřela matka.

Po pěti letech povolal otec dceru na Borohrádek; byla právě v nejkrásnějším pannenství, a přece nad ní pan Aleš kroutil často hlavou: “Nevím, nevím, to děvče se mi nějak nelíbí, určitě ji to pražské povětří uškodilo, jako mému nebožtíkovi synáčkovi! Ne do Prahy ji už zpátky nepustím!”

Páter Severín se však jen usmíval a jednoho večera sám odhalil panu Alši tajemství jeho vlastní dcery.

“Ráčíš vědět, Tvá milosti,” začal zpříma, “proč je panna Jadviga tak zádumčivá?”

Pan Aleš jen pokrčil rameny.

Kaplan si několikrát poposedl na židli, díval se střídavě na strop a na špičku svého střevíce; bylo patrno, že by moc rád začal, ale že neví jak do toho.

“Tak už mluv, otče Severíne!” ozval se netrpělivě pan Aleš. Kaplan sebou trhl, jako by ho probudili ze sna, a pak vypleskl beze vší přípravy: “Zamilovala se!”

“Není možná!” spráskl pan Aleš ruce.

“A proč by to nebylo možné?” ptal se horlivě ctihodný páter a oči mu jen hořely. “Prosím tě, rač mi tvá milost říci, jak stará byla tvoje nebožka, dej jí Pánbůh věčnou slávu a nám s ní radostné shledání, když si tě brala?”

Na to však pan Aleš neodpověděl. Seděl pořád jako socha, nemohl se dost vynadivit tomu, že by se jeho milovaná Jadviga opravdu zamilovala, Pak sebou však trhl, údiv vystřídalo leknutí. “Proboha tě prosím, otče Severíne, snad se nezamilovala do Jana ze Smojna, do toho loupežníka, co ze Žampachu sužuje celé vůkolí svými loupežemi?”

Teď zase spráskl ruce kaplan. “Blázníš?” zvolal a hned připojil, aby omluvil, že se takto provinil proti povinné úctě: “Ráčiž prominout Tvá milost!”

“Buď za to Bohu chvála!” oddech si pan Aleš. “Ale otče Severíne, bez příčiny jsem se nepolekal. Asi před čtrnácti dny mě v lese potkal Jan ze Smojna a ty víš, že s takovým člověkem se potkat je vždy o strach. Tentokrát však byl jako beránek, sám ke mně uctivě přišel a pak mě beze všech okolků požádal o ruku mé Jadvigy. Bůh to ví nejlíp, že já v mládí taky nebyl žádný anděl a znám taky mnoho mladých šlechticů, za něž bych ruku do ohně nestrčil, před žádným se však netřese celý náš kraj jako před žampašským Pancéřem. A tomu bych měl dát své jediné dítě? Ne ne, z toho, nebude nic, pane ze Smojna, odpověděl jsem Pancéřovi krátce. On se na mě jen podíval, usmál se a pak beze slova odešel. Atak jsem si teď myslil, že Jan Smojenský si byl svou věcí tak jistý, že mi tehdy ani neodpověděl. Že si snad kdovíjakými kouzly dokázal získat Jadvižino srdce, a odtud to moje leknutí. Ty ale říkáš, že tomu tak není, otče Severíne. Buď Bohu za to chvála! A kdo je tedy ten, kdo mi chce odvést mé jediné dítě?”

“Hynek z Poteštejna!” odpověděl kaplan a začal plamennými slovy přemlouvat pana Aleše, že není svému otci - samozřejmě kromě chrabrosti - v ničem rovný a své statečnosti že jistě využije k tomu, aby obhájil svou milenku před tím strašlivým Janem ze Smojna.

Pan Aleš napřed zdráhal, mrzelo ho, že Jadviga se zamilovala za jeho zády a on jako otec se o tom navíc nedozvěděl jako první. Nakonec se však dal přemluvit; prohlásil, že kdoví co za kousky by mu ještě Jadviga bez jeho vědomí provedla a Poteštejn že není od Borohrádku ani dvě hodiny, takže se může se svou dcerou vidět každý den. Totéž pak oznámil milencům, jež kaplan ochotně přivedl, a dávaje jim požehnání, nemohl pan Aleš pro slzy ani domluvit. Plakal i ctihodný kaplan, ani panna Jadviga se neubránila slzám, ačkoliv vyplněna byly touha jejího srdce.

A pak už hned nastaly přípravy velkolepé a nákladné, vždyť vdával pan Aleš jedinou dceru, jediné dítě, které mu nebožka žena zanechala. Připravoval se i pan kaplan; ten zase chtěl přednést dlouhou řeč, v níž by se vyznal ze své lásky k Jadvize, kterou měl vždy jako svoji dceru. Nakonec to ale vše dopadlo jinak. Svatba sice začala velkolepě a slavně, když však chtěl pan kaplan po skončených obřadech začít s řečí tak pracně připravenou, byl už natolik dojatý, že se nezmohl na nic jiného nežna: “Děti milujte se!” A přece stvrdili všichni, že ještě nikdy nebyli přítomni oddavkám tak svatě a tak pohnutlivě odbývaným.

A pak tedy následovala hlučná a slavná hostina, celé potoky vína českého i uherského vyproudily na zdraví snoubenců. Po kvasu se rytíři a dámy seřadili k tanci ze síně se celá hradní čeleď přihrnula na podívanou. Hudebníci nasadili první tón - když tu se náhle rozletěly dveře do sálu a na prahu se objevili čtyři černě odění jezdci. V jejich čele kráčel vůdce v těžkém brnění, se zlatým řetězem na krku. Vnikli ti nezvaní hosté do hradu zřejmě zadním vchodem, když hradní čeleď se nahrnula do svatební síně.

“Pancéř!” ozvalo se sborem ze svatebního sálu. Rázem zmlkla hudba, jež sotva začala, umlkl i všechen hovor, radostný hlahol vystřídaly výkřiky leknutí. Muži, mnozí z nich stateční rváči, mysleli na své zbraně jež odložili v síni, ženy, které už dávno trnuly při pouhém vyslovení jména Pancéř, div neomdlévaly, když teď viděly toho strašlivého zbojníka očitě. A Jan ze Smojna s chladným úsměvem na tváři vykročil do svatební síně, jako by ani nezpozoroval dojem, jež jeho objevení způsobilo.Zdvořile se uklonil na všechny strany a pak přistoupil k panu Aleši:

“Nechtěl jsem být nezdvořilým sousedem, pane z Borohrádku, a proto jsem se sám vybídl, abych ti složil poklonu, když ty sám jsi zapomněl poslat své pozvání na Žampach.” Načež podal pánu z Borohrádku ruku.

“Vari, pane ze Smojna!” zarděl se pan Aleš a bezděky si přitom vzpomněl na doby, kdy sám býval slavným bojovníkem na meč i na palcát a málokdo se mu mohl vyrovnat. Strhl pravici, poníž zatápal Pancéř, a zvolal: “Nechci, aby má poctivá pravice třeba jen na okamžik spočinula v ruce zbojníka, byť bych si tím snad i život mohl vykoupit.”

“Jak se ti líbí,” usmál se Jan ze Smojna trpce. “Vím však dobře, že mi nemůžeš zabránit, abych nebral podíl na vašich radovánkách. Pánové!” obrátil se ke shromážděným, “nedejte se vytrhovat mou přítomností. Přišel mezi Vás bratr šlechtic! Co na tom, že neohlášen? Snad se nelekáte mého brnění? To byste se museli v hrdlo stydět před svými paními a pannami. Hudci skočnou!” křikl na hudebníky, jako ba byl pán hradu.

Pan Aleš vzkypěl nad takovou drzostí hněvem. “Třeba ses vedral do mého hradu úskočně jako liška, připraven na boj a vraždu, nestrpím, abys tu velel, pokud budu naživu!”

Odvaha pana Aleše roznítila i druhé, začali se těsněji sestupovat kolem Jana ze Smojna.

Teď vzplanula i tvář Pancéřova, v oku se mu zle zablýsklo. “Zůstaň každý na svém místě,” zahřímal, “jediný pokus odporu a veta je po vás všech. A tohle hnízdo vzplane požárem i se vším, co je v něm živého. Nespoléhejte na svou čeleď, ta je dobře zaopatřena!”

Jedinou odpovědí na tato výhružná slova bylo mrtvé ticho. Pán ze Smojna si pohladil vousy a s úsměvem pokračoval: “Bylo té opatrnosti třeba páni bratři, poněvadž nesmím více věřit panu Hynku z Poteštejna od té doby, co mého posla vydal královskému soudu. Pěkná hanba pánové, že? Něco podobného jsem si nikdy nedovolil ani já, přestože mě pán z Borohrádku nazval zbojníkem. Přitom málokterý zbojník v téhle zemi se může honosit přízní samého krále, čehož tady vidíte hmatatelný důkaz,” a pancéř přitom ukázal na zlatý řetěz, jež mu visel na hrudi. “Ty pane z Rýzmburku, jsi byl při tom, když mi jej Jeho císařská Milost před devíti lety v den svého korunování na království Němců v Bonnu vlastnoručně ovinul kolem šíje, na památku bojů, v nichž se česká síla pokryla nesmrtelnou slávou. A to věru jsem si ten řetěz nezasloužil hodováním, povalováním se v prachu knihoven, anebo dokonce, Bůh mě netrestej, mezi balíky zboží! Ale takové řeči se nehodí k dnešním radovánkám, proto, páni bratři, vesele do tance! A nelekejte se mého brnění, je čistě naleštěné, jak se na svátek sluší.”

Hudba začala hrát, nikdo však netančil. Jan ze Smojna si toho zatím nevšímal, byl pohroužen ve vlastní myšlenky. Tu zasáhlo jeho oko jako blesk Hynka z Poteštejna, pak spočinulo na jeho nevěstě, spanilé Jadvize, s takovou touhou a náruživostí, jako by tím pohledem chtěl Jan stopit svou duši v její. Vzápětí však stáhl Pancéřovu tvář výraz nevýslovné bolesti…

V rohu síně seděl kaplan a potřásaje hlavou brumlal si pod nos:

“Nevyplnilo se moje přání. Takhle svévolně zkazit druhým lidem radost! Ale nesuďme, a nebudeme souzeni,” opravil se rychle, jak byl zvyklý ve své mírumilovnosti. “Vždyť sám vyzýval k veselosti. A to, že se ho všichni štítí, to je vina hříchu, hříchu lidské vysokomyslnosti, že se mají vždy za lepší nežli jejich pobloudilý bratr. Načež dobrácký pan kaplan vstal a přistoupil k panu Aleši. “Račiž Tvá Milost s ním promluvit, nebo to učiním já; vždyť to není ďábel prostý všech šlechetnějších citů!”

Aleš pokynul hlavou, pohladil si vousy a chtěl už oslovit nezvaného hosta, když tu Pancéř pozdvihl hlavu a jasným hlasem zvolal:

“Jak pozoruji, má přítomnost nedovoluje statečnému panstvu náležitě se bavit. Člověk by myslil, že vpadl do společnosti nějakých kramářů. K čertu, jak se ta česká šlechta zvrhla!” dodal opovržlivě.

Hanlivá slova konečně zahýbala zmrtvělou společností. Hynek z Poteštejna první nevydržel, vyrval se mocí z náruči své nevěsty a jediným skokem se ocitl před Janem ze Smojna.

“Mýlíš se, když myslíš, že česká šlechta se zvrhla. To jen ty ses zpronevěřil rytířským pravidlům a zrádně jsi nás přepadl. Ale věř, že uhájíme život svých paní a panen třeba jen holou pěstí.”

“Správně! Dobře jsi mu to řekl, pane Hynku!” přidali se ostatní a hrnuli se blíž k Pancéřovi.

Jan ze Smojna svraštil čelo, jeho oko pod hustým obočím znovu zablýsklo, ale pak jako by mu jiná myšlenka proletěla hlavou, dal se do hlasitého smíchu.

Strnutím všichni utichli. Hynek z Poteštejna, maje jen výbuch nové vášně za úsměšek, vzkřikl vztekle: “Tupiči bohatýrské cti, sejdi se mnou dolů na nádvoří, nebo se na tebe vrhnu tady ve svatební síni!”

“Jan ze Smojna se nepotýká s lidmi, kteří šlapou po svatém poslaneckém právu, jako jsi to učinil ty, Hynku Poteštejnský,” odpověděl chladně Pancéř.

Hynek z Poteštejna zbledl a sklopil oči.

“Pane z Borohrádku!” začal opět Jan ze Smojna, “páni bratři! Ačkoliv jste nepřijali zrovna vlídně bratra šlechtice, byl bych vás přece pozval na Žampach a věru že bych vás tam lépe počastoval, než vy zde mě. Ale všechno se dnes zřejmě mění, i vyhlášená české pohostinství. A je-li vám úzko v mé přítomnosti už tady, na Borohrádku, jak by vám teprv bylo na Žampachu! Pročež upouštím od původního úmyslu a vyžádám si pouze průvod pána z Poteštejna!”

Sotva Pancéř domluvil, vykřikla Jadviga bolestně; chtěla přikročit ke svému ženichovi, ale vzápětí omdlela, a byla by klesla k zemi, kdyby ji kaplan nezachytil v náruč.

“Mé dítě!” zvolal pan Aleš.

I Jan ze Smojna se zarazil, nespouštěl však oka z Poteštejnského, a když viděl, že chce pospíšit na pomoc své nevěstě, chytil jej pevně za ruku: “Lépe bude pro tebe i pro ni, když tě více nespatří!” prohlásil přísně a táhl Hynka za sebou ke dveřím. Poteštejnský jej bez vůle, jako zmámený následoval.

Ostatní svatebčané, kteří mysleli teď jen na omdlelou Jadvigu, si odchodu dvou šlechticů ani nevšimli. Teprve za chvíli se ozval zmatený křik, jeden se sháněl po Hynkovi, ostatní se ohlíželi po nezvaném hostu. Ale kde už po něm byl konec!

I zavládlo ve svatební síni ticho, vyděšeně pohlíželi hosté jeden na druhého. Ze dvora zněl dusot odjíždějících koní.

III.

Uplynulo několik dní. Pan ze Smojna se procházel po nádvoří svého hradu na Žampachu a pobízel čeleď k rychlejšímu dílu. Hrad žampašský byl vždy v dobrém pořádku, vše bylo vždy připraveno, jako by každou chvíli očekávali nějaký útok. Teď se však konaly přípravy daleko větší a zevrubnější, než jaké kdo dosud pamatoval. Čas od času vystoupil Jan ze Smojna na jižní baštu, odkud bedlivě pozoroval krajinu, jako by někoho očekával. Pak konečně zazněl na věži roh hlásného oznamující táhlým zvukem příchod hosta.

Pan ze Smojna sešel kvapně do brány - a to už cválal k hradu rytíř nevelké, ale statné postavy v průvodu několika jezdců. Seskočil hbitě z koně a podával Žampašskému ruku.

“Tu mě máš celého, pane bratře!” volal vesele, “přispíšil jsem si tak rychle, že moji lidé dorazí za mnou teprve zítra. Mají ostatně na cestě ještě nějaké zaměstnání,” dodal se surovým smíchem. “Doufám však, že dorazí přesto včas!”

“Času je dost, “ odpověděl Jan ze Smojna. Pak se ale jeho čelo zkrabatilo. “Milejší by mi však bylo, kdybys zanechal všeho vedlejšího zaměstnání, pane Oldřichu!”

Pan Oldřich se tvářil, jako by přeslechl poslední slova Pancéřova, a prohlížel si se zájmem přípravy k obraně hradu.

“Ať si jen přijdou,” bručel si pod nos, pokyvuje přitom spokojeně hlavou. Ale Jene, “ obrátil se najednou k panu ze Smojna, “snad se nemíníš uzavřít ve zdech svého hradu a čekat, až ti skočí na krk? To by bylo ponejprv, co Pancéř čeká, až nepřítel první zaútočí. A byly by to pro tebe věčná hanba. Já taky nemám nejmenší chuť zakopat se tady na Žampachu jako sysel. Hajdy v širé pole, tam se to lépe bije a člověk se může lépe rozehnat k sečné ráně.

Jan ze Smojna vzal pana Oldřicha za ruku a beze slova jej táhl za sebou do hradu.

“To byl kousek důstojný opravdu jenom tebe, Jene,” smál se Oldřich z Brandejsa, přihýbajíce si z notného poháru, když Jan ze Smojna dokončil svou zprávu, jak odvedl Hynka Poteštejnského ze samého středu jeho přátel.

“Že jsem při tom nebyl!” litoval dál Oldřich, “to by byla mela! Ženské by musely do tance i s mými chlapy, já první bych si přišel pro nevěstu!”

“Ticho Oldřichu!” vskočil mu do řeči Pancéř a zatvářil se, jako by se chtěl na nepřítele vrhnout. “Ticho pravím,” opakoval s planoucím okem. “Běda každému, kdo by se k ní neslušně choval! Teď to víš a nikomu o tom ani slova!”

S úžasem pohlédl Oldřich na svého přítele. “U čerta pane bratře, co ti to vjelo do mozku? Snad ji nemiluješ?”

“A kdyby tomu tak bylo?” vybuchl opět Jan ze Smojna. “Co by na tom bylo divného? Můj oděv je sice ocelový, ale srdce to ocelové není. Také jednou přišla doba, kdy se mu zastesklo po lásce. Ale tady, Oldřichu, jsem přišel pozdě, což se mi nestalo nikdy, když jsem spěchal do boje.”

“Jaképak pozdě?” nesouhlasil Oldřich Brandejský, “copak nemáš Poteštejnského ve své moci? Ten už dávno zasluhoval smrt, zrádce jeden.”

“A potom?” zašeptal Jan ze Smojna, jako by se ptal sám sebe.

Oldřich vypukl v hlasitý smích: “Jsi děcko Jene!” Potom je panna Jadviga jenom tvoje! A když nebude chtít po dobrém, vezmeš si ji po zlém. Síly na to máš dost.”

Jako by se právě probudil ze sna, chvíli těkal pohledem po komnatě a pak upřel zrak na Oldřicha Brandejského. Trpký úsměv mu pohrával kolem rtů, když konečně odpověděl: “Až dosud jsem si myslil, pane z Brandejsa, že tě dobře znám, ale zmýlil jsem se. Nechme toho však a mluvme o věcech, v nichž si rozumíme.”

Oldřich sebou trhl, zaťal pěst, ale pak jen mávl rukou. Věděl, že s panem Žampašským by se darmo přel.

Jan přecházel kvapným krokem po komnatě, jako by chtěl z hlavy vyhnat trudné myšlenky. Konečně se zastavil před Oldřichem a prohlásil rozhodně: “Na tvé lidi čekat nebudeme!”

Oldřich jen pokrčil rameny. Tady byl pánem Jan ze Smojna.

“Jinak by se zdálo,” pokračoval Jan přebíhaje opět po jizbě prudkými kroky, “že se jich bojím, že zalézám za zdi svého hradu jako uštvaný jelen do houští před smečkou psů.”

Tvář Oldřichova se začala vyjasňovat.

“To že je česká šlechta, to že jsou mí bratři?” horlil Jan se stále větší zlostí. Co jsem jim udělal, že se mě tak štítí jako nějakého prašivce, že mě pronásledují jako nějakého lotra? Snad proto jsem netrpěl, aby si brali v nevolnictví sprostný lid, jak to dělají v Němcích, a to na pouhé slovo císaře a krále, jemuž jinak všechna čest a sláva! Ale tohle nesprávné, to by se dopouštět nemělo! A šlechta? Ta se dobrovolně podává v léno koruně. Taková hanba a zkáza pro celou naši zem! Však se to v budoucnosti ukáže, až třeba už my budeme hnít v hlíně. Pane Bože, jaké to byly krásné a slavné časy, když král předsedal mezi rovnými, jako šlechta předsedávala sobě rovnému lidu, každý byl králem a pánem na své půdě. A co tehdy svobodný český národ se svými králi vykonal, toho slavná památka nikdy v lidské paměti nevyhyne. Šlechta se vzdala prostě svých práv jen proto, aby mohla ze svobodných nájemníků udělat podané otroky!”

“Nezavádí tě tvůj zápal příliš daleko?” pokusil se zastavit Jana Brandejský.

“A co jsou jiného,” odpověděl Jan ze Smojna,” než otroci, když pán hradu je zároveň žalobníkem i soudcem? Staroslavné soudy jsou uvedeny v nevážnost, zrušeny jsou sloupy národní svobody, poněvadž je zrušena nestrannost soudů, spravedlnost je v rukou hrabivých šlechticů. A Boha volám za svědka, že jako jsem posud proti takovému řádění bojoval, budu bojovat dál, i kdybych měl při tom ztratit život!”

“Amen, volám, bratře Jene!” doložil posměšně Oldřich. “Jako posud, budu ti i nadále nápomocen, už jen proto, že nestrpím, aby mi rozkazoval kdejaký vychytralý škrabák, kterého král povolá z ciziny do své rady.”

“Příčiny tvého jednání jsou sice od mých rozdílné, milý Oldřichu!” prohlásil Jan ze Smojna vážně, “ale napomáhají k jednomu cíli. Tady je má ruka, že se nikdy od sebe neoddělíme, nechť nás stihne jakýkoli osud!” A oba šlechtici si stiskli ruce.

“Tak co Jene”, zeptal se Oldřich, “vyrazíme ještě dnes?”

“Vyrazíme. Sjíždějí se na Poteštejně jako krkavci a myslí si, že se leknu jejich množství. Vím, že už teď zpívají hurá v předtuše jistého vítězství nad loupežníkem a buřičem, jak mě nazývají jenom proto, že nepřipouštím, aby se vyzuli ze soudní moci nestranné župy a sami se posadili na soudní stolici. To věřím, že jsem jim nepohodlný soused a rádi by mě dostali na kolena, ti lotři! Ale počkejte, už zítra ráno vás naučím zpívat podle mých not!”

Oldřich Brandejský udeřil pěstí na stůl, až víno z poháru vystříklo.

“Co je ti?” ptal se pán ze Smojna.

“Zlobím se Jene! A jak bych se, k čertu nezlobil! Tady chystáme takový krásný tanec, jaký jsem už dlouhý čas netančil, a já pošlu své hochy na Lanšberk, aby si tu počkali na benátské kupce, kteří chtějí bez opovědi a bez poplatku cestovat se svým zbožím mými svobodnými statky. Zítra sice přijedou sem, ale to už bude po radovánkách.”

“Budeš při nich aspoň ty,” řekl se smíchem Jan ze Smojna. “Vím, že se v takovém tanci umíš obracet za jiných deset. A třebas nás bylo málo, jsme boji zvyklí, kdežto tamti? Prohýřili sílu i mužnost ve víně a při kostkách. Budeme-li jen trochu prohánět koně, zastihneme je ještě při banketu! Poteštejnský hradní činil velké přípravy a znáš to naše nynější panstvo: raději pozdě do boje než k hodům. Věru, že je to pravda!” prohlásil Jan ze Smojna vážně. “Za nebožce krále Jana Slepého bývalo to přece jinak.”

“Ty mluvíš o každém jejich kroku,” divil se Oldřich, “jako bys jim viděl do mozků. Já mám dobré vyzvědače, ale do takových podrobností nevniknu nikdy.”

“Sprostný lid ví, že kdyby nebylo Jana Smojenského ze Žampachu, tak by panstvo v tomhle kraji už dávno udělalo ze všech nevolníky;proto jsem o každém hnutí svých nepřátel tak dopodrobna zpraven. Věř mi, že kdybych byl tím zač mě moji sousedé vyhlašují, byl bych už dávno vladařem kraje na mnoho mil vůkol.”

“Ber tedy Jene!” zvolal Oldřich dychtivě. “Proč nebereš? Já přísahámbůh, já bych se ani na chvilku nezdráhal brát oběma rukama.”

“Potom bych byl vskutku tím,” odpověděl Smojenský s nevolí “zač mě vykřikují a u mého císaře a krále udávají: loupežníkem, raubířem a Bůh ví čím ještě se nezbedné děti strašívají. Ale já jsem přesvědčen, že císař a náš král Karel IV., natolik dobře zná muže který mu život zachoval a jehož vlastnoručně zlatým řetězem ozdobil, než aby uvěřil sočení mých nepřátel. Já hájím jen své právo a nechci trpět, aby se dělo bezpráví buď mě nebo jinému, když tomu mohu zamezit. Proto jsem například potrestal za zradu Prokeše Kudvaldského. A teď trestám Hynka Poteštejnského. Vrátil se na svůj hrad jen proto, že vzdal své dědičné statky v léno koruně; jinak by nedostal ze svého dědictví, odebraného jeho otci za zbojnictví, ani dílek země. A první co udělá - uváže se v soudnictví nad svými nájemníky, poutá je na hroudu a činí ze svobodných lidí nevolníky, otroky. Mohl jsem na to klidně hledět? A co dál neudělá ten chlapec, co se tak zvrhl, že bys neřekl, že je to syn statečného Mikuláše Poteštejnského, kterého také nazývali zbojníkem.?”

A Jan Smojenský přešel prudce komnatu, že podlaha jen duněla pod tíží jeho kročejů. Vzpomínka na Hynka z Poteštejna jej znovu rozkvasila. Oldřich z Brandejsa si mnul radostně ruce, když viděl, jak hněv Jana Smojenského roste.

“To je syn Mikuláše Poteštejnského?” pokračoval Pancéř zlostně a poprvé si připil z poháru. “Vždycky mi to notně zamíchá žlučí, kdykoli si na to vzpomenu. Pošle klidně jednoho z mých nájemníků, který se před dvěma lety přesídlil z Poteštejna k Žampachu, do vězení pod záminkou, že od té doby, co Poteštejn přišel v léno koruny, žádný z nájemníků nemá právo dle libosti se stěhovat. Pohnal jsem Hynka před soud do Hradce Králové, ale ten nestoudník se dal slyšet, že on je poddaným koruny a župní soudce ho nemá co soudit. Tu jsem poznal, že to není syn statečného Mikuláše, ale některého pergamenového škrabala tam v Praze, co nám dokazují z jakéhosi práva římského nebo pohanského. Přesto však jsem v něm ctil jeho otce a poslal mu po zvláštním poslu napomenutí, aby učinil co se po právu sluší, aby nezapomněl, že my na Královéhradecku máme posud soud župní a právo staroslavné, sice že ho o tom jinak přesvědčím. A víš co udělal ten bezbožník, ten ďáblův pacholek? Jal mého posla co spolčence odbojníkova. Hrome Oldřichu, tu jsem prosil Boha, aby mi toho kluka vydal v moc… a přitom byl už několikrát v mé moci, samoten se scházel s Jadvigou z Borohrádku… Ach, Jadviga!”

A Jan ze Smojna se odmlčel. Přejel si několikrát obličej dlaní a z jeho mohutných plic se vydralo bolestné vzdechnutí.

“Já bláhovec!” pokračoval, teď už jen pro sebe. “Zapomněl jsem na pověst, doufal jsem - ale co je po všem! Navždy jsou pochovány touhy, když jsem bláhově kojil nadějí.” Trpce se usmál a po krátkém odmlčení pokračoval: “Ani jsem se ho nedotkl, ačkoliv jsem ho tak často měl ve své moci. Čekal jsem, až ho citlivěji zasáhne má pomsta. Teď se to stalo a já nikdy nezrušil svou přísahu. V jeho svatební den jsem ho odvlek ze středu tolika šlechty, z náruče jeho nevěsty…”

“A co s ním uděláš? Zeptal se Oldřich.

“O tom rozhodnu až zítra touto dobou,” odpověděl Jan ze Smojna po krátkém přemýšlení.

“Zaslouží si smrt!” prohlásil rozhodně Oldřich Brandejský.

“To já vím taky,” odpověděl Smojenský chladně. “A také jí neujde, pokud bude ortel smrti spravedlivý.”

“Já se ti divím, Jene,” kroutil hlavou Brandejský. “To já bych tak dlouho nečekal, já bych mu hned v Borohrádku roztřepil hlavu palicí.”

“Pak by musel můj král a císař uvěřit mým nepřátelům, že jsem sprostý zbojník, kdybych si sám zjednával právo!”

Brandejský se rozesmál.

“Neměj mi to za zlé, Jene, ale vzpomeneš si jednou na má slova: Pokaždé utkví něco z jedu, který stříkají tvoji nepřátelé do uší tvého krále, také v jeho srdci, až nakonec Karel uvěří, že jsi skutečně zbojník a velezrádce. Ale pak už nespoléhej na jeho vděčnost k tobě za to, žes mu kdysi zachránil život. Beztoho už teď na tebe nevraží, že se tak urputně protivíš jeho nejmilejšímu záměru - přivést celou zem v léno koruně. K čemu tedy tvá nevčasná shovívavost k nepřátelům? Moje zásada je: Ubíjej! Vždyť, k čertu, nic lepšího nezasluhují, a čím více jich pobiju dnes, tím méně jich bude stát proti mně zítra. Ale teď na koně, Jene - a hajdy na Poteštejn!”

“Však se dočkáš Oldřichu,” uklidňoval Brandejského. “Jen až mine půlnoc.”

A pak minula půlnoc. Měsíc vystoupil z mraků na blankyt a k zemi začala padat silná rosa. Hrad Žampach vypadal zdáli jako kus mraku ve skále, tak byl zahalen v tmu, jediné okno hradu nebylo osvětleno. Na nádvoří však stálo padesát jezdců v černé zbroji s červenými pásy a sto bojovníků pěších s týmiž polními odznaky, uprostřed nich na silném vranci Jan ze Smojna, pán na Žampachu, jemu po boku Oldřich z Brandejsa nad Orlicí. Všichni stáli rovně jako svíce a pozorně naslouchali slovům svého velitele.

“Už dlouho jsme si nepohýřili, “ hřímal Jan ze Smojna, přezdívaný Pancéř, “v tak úpravné seči, do jaké vás teď povedu. Až dosud bývaly naše výpravy pouhé procházky, nebylo třeba síly, poněvadž nebylo odporu. Dnes ale, moje děti, dokážete, jak vaše síla v bojích otužilá, na vás vznáším válečnou slávu svého jména a slibuju vám, že i já se přičiním, aby vaše pověst neutrpěla újmy!”

Bojovníci pozdvihli hlavy, meče vyletěly z pochev a po nádvoří se rozlehlo hromové “Hurrá hr!”

Pancéř si pohladil vousy, jeho oči zaplanuly, že ve stínu věže, v němž stál, svítily jak svatojanské mušky.

“Správně, moje děti,” chválil své věrné. “Muž se má těšit na boj jako panna na tanec; to je jeho pravá známka. Ale po cestě jeďte tiše, noc nemá oči, zato má uši, aby žádný zrádný zvuk nezvěstoval předčasně náš příchod. Budete mít dost času si zavýskat, až je budeme bít, Oldřichu!” obrátil se ke svému příteli, ty s pěším lidem jdi kratší cestou přes vrchy, já s jízdou pojedu údolím. Pod Poteštejnem společně přebředneme Orlici a potom útokem na hrad!

Načež dal znamení: brána hradu se otevřela, most se snesl s výhružným skřípotem dolů a Jan ze Smojna v těžkém brnění, na vranci obrovské síly vyklusal s jezdci z hradu. Za ním vyšel Oldřich s pěším vojskem.

Na hradě zůstalo jen tolik lidu, co nevyhnutelně bylo třeba k obsazení stráží na hradbách.

IV.

V krajině kolem Poteštejna bylo živo; tábořil tu lid všech významnějších šlechticů kraje. V svatební den panny Jadvigy s Hynkem z Poteštejna, v ten den, kdy Pancéř vpadl mezi počestné bratry šlechtice jako krahujec mezi krotké ptactvo a ženicha před očima všech odvedl na svůj hrad, v ten den prohlásil družba novomanželů, pán Rýzmburku:

“Naplil nám do obličeje jako bezectným klukům. Kdo nechá na sobě takovou poskvrnu?”

“Žádný, žádný!” zabouřila mu v odpověď šlechta. “Avšak jeden mu neodolá, je příliš zkušený a silný v boji. Proto se sebereme všichni, páni bratři, a nezůstane kámen na kameni z celého slavného Žampachu, ano i skálu srovnáme s dolinou!” zapřísahali se nejohnivější z nich.

Tak bylo dohodnuto, načež se hosté rozjeli do svých domovů a stanovili Poteštejn za všeobecné shromaždiště k útoku.

A pak se všude po okolí začalo zbrojit; ani pan Aleš Borohradský nechtěl zůstat pozadu, byl jako proměněný, nemluvil než o boji a svému kaplanovi vypravoval o válkách krále Jana, v nichž pan Aleš brával vřelé účastenství. Pan kaplan kroutil povážlivě hlavou:

“Snad Tvá Milosti, nepotáhneš do boje?” ptal se nevěřícně.

“A proč bych nešel?” odpověděl pan Aleš mrzutě. “Snad nezůstanu za pecí, když se všichni chystají k boji?”

“Pomni na své stáří!” napomínal svého pána kněz.

“Co stáří!” horlil pan Aleš . “ Hlavně, že srdce je posud mladé! Ano otče Severíne! Mně je teď, jako bych nejméně o dvacet let omládl. Uvidíš, že starý Aleš nezůstane pozadu, vždyť jdu do boje pro svého zetě, pro muže své dcery. No, děvečko,” obrátil se k Jadvize, “neplač už, pozítří vytáhneme a uvidíš, že brzo zase obejmeš svého muže!”

A pak vytáhli. Jen pan kaplan kroutil dál povážlivě hlavou. Dal sice panu Aleši a jeho čeledi požehnání, pokropil všechny svěcenou vodou, když však hleděl za odjíždějícími, brumlal si dál pod nos to své “nevím, nevím.”

Bylo těch, co se sjeli k Poteštejnu, hezká částka branného lidu. Nebylo by divu, že se v takové síle sebrali, kdyby chtěli odrazit mocného vnějšího nepřítele, ale na jediného rytíře?

Jak velká musela být bojová pověst Jana ze Smojna!

Napřed byly kolem tábora od hradu až k řece rozestaveny silné stráže a pak se šlechta sešla na hradě k důležité poradě.

“Jak je Bůh na nebi, páni bratři!” mluvili mezi sebou, Smojenský určitě nic netuší; není o něm aspoň ani vidu ani slechu. Nepřipraveného jej přepadneme a ještě zítra mu stáhneme kůži přes uši!”

A na stvrzení té předpovědi si připíjeli, připíjeli i na zdraví pána hradu, zajatého Hynka z Poteštejna, a pak znovu dokola - na zdraví všech přítomných. Teprve potom začali jednat.

“Sjeli jsme se sice k výpravě poctivé a spravedlivé,” začal první, “ale, páni bratři, co myslíte, nehodilo by se, abychom jako slušní šlechtici napřed vypověděli Janu ze Smojna, jak to žádají pravidla šlechty u poctivé války, než na něj udeříme?”

Na ta slova vyskočil Prokeš z Kunvaldu, v očích se mu zle zablýsklo a zlobou zčervenal až po samé uši:

“Ticho!” křičel. “O tom už ani slova! Kdo chce se zbojníkem po rytířsku jednat, ten má sám za lubem jiné úmysly, než pro jaké jsme se tu sešli.”

“Zadrž pane z Kunvaldu!” volali na něj ze všech stran. “Jen žádné zbytečné hádky!”

Tu povstal pan Aleš a z úcty k němu všichni rázem ztichli.

“Nesmíme mít za zlé pánu z Kunvaldu,” prohlásil, že se při té otázce trochu rozkvasil, ačkoliv je důležitá, a já sám jsem měl chuť se na něco takového zeptat. Tím spíš pan Prokeš nerad slyší podobné věci, vždyť právě sním Jan Smojenský příliš laskavě nenakládal.

“To máš tedy pravdu pane Aleši,” přisvědčoval Prokeš spokojeně, psovsky se mnou nakládal. Na takové věci se nezapomíná. Poslouchejte, páni bratři, co mi provedl!”

“Vyprávěj, Prokeši, řekni nám, jak to bylo!” volali na Kunvaldského ze všech stran.

Pan Prokeš se rozkročil, zakroutil si vous, vyprázdnil na posilněnou koflík červeného a začal:

“Rozdíl je všude, mezi zvířaty i lidmi. Ze zajíce se nestane jelen a z jezevce lev, kdyby žili do skonání světa. Stejně tak, páni bratři, co nám pomůže naše šlechtictví, naše erby, když každý chlap se může dnes nebo zítra posadit bezstarostně na lavici vedle mě?”

“Pravda, boží pravda! Přizvukovali ze všech stran. “Mluv jen dál pane Prokeši, umíš to!”

“A tak!” vztyčil důležitě pan Prokeš pravici, hrdý na všeobecnou pochvalu a nevšímaje si, že starý Aleš, ba dokonce ani sám pán z Rýzmburku se nad jeho slovy škaredí. “A tak pokud má stejné právo šlechtic jako nešlechtic, nebude to jiné. Panské právo a chlapské právo…”

“Je jedno!” zvolal Aleš s nevolí. “A vůbec se mi zdá, že se uchylujeme příliš daleko od věci. Sešli jsme se, abychom osvobodili mého zetě, pana Hynka, a kdo obmýšlí něco jiného, ať odstoupí. Zbude nás ještě dost, jak aspoň doufám, nezvrhla se najednou přece celá česká šlechta!” dokončil ohnivě a rozhlédl se kolem sebe. Prokeš svěsil hlavu a mlčel. Nebylo snadné odseknout panu Aleši, aby si nepohněval ostatní šlechtice. Pán z Borohrádku se těšil vždy velké vážnosti, a navíc zastával co tchán místo domácího hospodáře, jehož urazit by bylo nesmazatelnou skvrnou.

“Jedná se o to,” ujal se věcně slova pán z Rýzmburku, “máme-li Smojenskému vypovědět či nikoliv!”

“Nikdy!” ozval se znovu Kunvaldský. “Vypověděl on mně, když mě na mém dvorci zákeřně přepadl a jal? A co na to vy, páni bratři, vypověděl vám, když vás jímal? Mluv ty pane Smile, a ty, pane Viléme!”

“Nevypověděl!” křičeli hněvivě i ti, jichž se to netýkalo.

“A nebyla to žádná maličkost,” horlil Kunvaldský dále, “tři měsíce vězet na Žampachu, než bylo sehnáno dost peněz na výkup. A myslíte, že Smojenský odvedl ty peníze soudu?

To prý je za moje výlohy, prohlásil, a shrábnuv je, vysmál se ještě celé župě.”

Stalo se podle vůle Kunvaldského.

“Není lepší příležitosti, než teď,” omlouvali se ti, kteří zprvu váhali, “jak dostat Pancéře pod kovadlinu. Vždyť nic netuší a nás je tolik. Páni bratři, na zdraví; zítra si připijeme už na Žampachu.”

Jen pan Aleš kroutil povážlivě hlavou:

“Popíjením Žampach nedobudeme,” pravil k Rýzmburskému. “Lépe by bylo hnout se kupředu; Pancéř není obyčejný rváč!”

“Tady nic nepořídíš pane Aleši! Víš stejně dobře jako já, že si šlechta ráda pohýří před bojem i po něm.”

“Však se už dnes dost poveselila. A těch řečí co při tom namluveno! O všem možném, hlavně o válečných nájezdech, po nichž se za panování Karlova kvapem počala vytrácet všechna památka. Škoda, přeškoda těch časů za Jana nebožce, to byl přece život! Dnes už zbyli z té slávy jen dva, kdo žijí dál po rytířsku, s mečem po boku lehají i vstávají. Jan Smojenský a Oldřich Brandejský. Nic proti tomu, kdyby se spokojili s nájezdy na cestující kupce a kramáře. Ale že si troufnou i na bratry šlechtice? A to bez opovědi, proti všemu obyčeji a šlechtickým pravidlům? Ne, páni bratři, žádné ohledy, ten člověk je zbojník, proto mu stáhneme kůži přes uši… Ale přece jen to je čertův chlapík, ten Jan ze Smojna! Jak chytře to navléká: naoko podporuje župu a přitom slouží svému měšci, nedá si od župního foukat do kaše. Škoda ho, že zítra zahyne.”

A noc se mezitím posouvala stále dál. Vzešel měsíc, už počal i blednout, ranní, chladnější větřík províval krajinu, šuměl hvozdem a na Poteštejně byla pořád ještě okna otevřena a branná čeleď šlechty tábořící pod hradem si hověla v tvrdém spánku před těžkým dílem nastávajícího dne.

Zatím na protější straně řeky se ze dvou stran současně ozýval z houštin praskot a šramot, jen stěží rozeznatelný od šumu, jímž ranní vítr skláněl větve a koruny stromů. Časem zaduněla i půda, zazvonil kámen a pak zavládlo opět ticho.

Obzor na východě se potáhl šedým pruhem, na pokraji hvozdu se objevily černé stíny. Zamířily k řečišti: vpředu jeli dva muži, jeden obrovské postavy, druhý menší, o to však v sedle netrpělivější. Velikán ukázal napřáhnutou pravicí na hrad poteštejnský, kde šlechta ještě nedokončila svůj hodokvas.

Pak se na protějším, poteštejnském břehu vynořila z šera lidská postava a pokynula rukou. Vzápětí zavelel muž velikán tichým hlasem: “Do vody!” Pěší i jezdci začali sestupovat opatrně k břehu a do řečiště; věru že se nerozvíří Orlice ani při velké povodni tak, jako se rozvlnila, když se celý ten zástup brodil kamenitým řečištěm.

A v táboře posud ticho a z hradu se ozývá jen bezstarostné výskání.

“Je všechno v pořádku, Jetřichu?” zeptal se muž velikán, sotva vystoupil na druhý břeh.

“Všechno, milostivý pane,” odpověděl muž, který jim dal znamení. “My, nájemníci kunvaldští, jsme vám nejblíže, račte nám tedy dát pokřikem vědět, aby nám zbýval čas k útěku!”

“Dáme,” slíbil Smojenský. “A ty si přijď na Žampach pro svou odměnu, kdy chceš.”

Muž odběhl zpátky do tábora spojenců pana Aleše z Borohrádku a rytíř ze Smojna začal pořádat svůj lid k útoku.

“Oldřichu, ty zaútočíš přímo na tábor,” přikázal svému průvodci, “zatímco já pojedu až k hradu, aby mi neuklouzli ti psí synové. Nebudeš mít mnoho práce.”

“To tuším,” mrzel se Brandejský, “marně jsem se těšil na pořádnou rvačku!”

“Ještě něco, Oldřichu!” zadržel Smojenský druha, který už chtěl pobodnout koně. “Kdyby ti padl do rukou Aleš z Borohrádku, nezabíjej ho - vlastním životem mi za něj ručíš!”

Načež pobídl koně a vyrazil se svými jezdci kupředu jako vichr.

“Pancéř, Pancéř!” volal pěší lid ženoucí se jako lavina za jezdci.

“Pancéř je tu, Pancéř je tu!” ozývaly se jako ozvěna hlasy v táboře, “zachraň se kdo můžeš!”

A tak ještě než doběhli Pancéřovi pěšáci k táboru, bylo všechno na zbabělém útěku. Baže měl pan Aleš pravdu: popíjením se vítězství nedobude!

Ślechta se sice vyhrnula z hodovní síně jako velká voda, ale s hlavami těžkými od vína toho mnoho nedokázali. Jeden sletěl po všech čtyřech ze schodů, druhý se zas převážil dvakrát i třikrát s koně, než našel v sedle rovnováhu, a třetí na vrance ani nevylezl. Prokeš Kunvaldský se svalil ze schodů, zůstal ležet pod posledním stupněm a nadobro usnul.

A tak pouze pan Aleš, pán z Rýzmburku, a dva či tři, kteří zůstali střízlivější, vyrazili z brány.

“Zadržte lid!” křičel pan Aleš uháněje k táboru jako mladík, “ať se opře o hrad, zatímco já se svou čeledí odolám prvnímu návalu. Borohradští, Borohradští!” volal v houfy prchajících. A Borohradští, kteří leželi táborem nejblíže k hradu, poznali hlas svého milovaného pána a shlukli se kolem něho.

“Za mnou, děti!” volal kmet, jako by se mu zázrakem navrátila všechna síla, kterou vydal ve výpravách krále Jana na polích Litvy, v Polsce, v Rakousku a ve všech sousedních zemích.

Vyrazil směle kupředu se svým houfcem nedbaje na to, že z jedné strany mu hrozí záhubou Smojenský, z druhé Oldřich Brandejský.

Avšak tu se přihnal Rýzmburský a popadl za uzdu jeho koně.

“Zpátky pane Aleši, zpátky!” volal bolestně, ukazuje mečem kolem sebe; nikde nebylo vidět odporu.

Pan Aleš tedy obrátil svůj houfec na ústup.

“Tak to muselo dopadnout!” pravil se svěšenou hlavou. “Dožili se svého pohanění a Smojenský jim nyní v oči naplije. To hýření, to hýření!” naříkal.

“Řekni raději ta zrada,” opravil ho Rýzmburský. “Není přece možné, aby je naše stráže nezpozorovaly, když se brodili přes řeku. A tento útěk o překot je také zúmyslný!”

Pan Aleš neodpověděl, se svěšenou hlavou uháněl dál; žádný je však nepronásledoval.

“Co teď?” zastavil se Rýzmburský.

Pan Aleš sebou trhl, jako by ho probudil ze sna.

“Má ubohá Jadviga!” zabědoval.

“Ale co dělat?” přemýšlel nahlas Rýzmburský. “Téměř bez boje jsme podlehli, Poteštejn a většina naší šlechty v jeho rukou a lid rozprášen, že by ho ani soudní trouba za čtyři neděle nesvolala. Naše čest je pošlapána, po celé vlasti na nás budou prstem ukazovat. Bylo nás tolik, a on…ne, neustanu dřív, dokud znovu nevytáhnu proti Žampachu. Od hradu k hradu budu putovat, abych zjednal nové spojence, i kdybych měl projít celé Čechy. Počkej, jen a počkej, Jene Smojenský, nezůstanu ti nic dlužen!” pohrozil za sebe.

Pan Aleš bedlivě poslouchal a během plamenné řeči Rýzmburského se jen shovívavě usmíval.

“Pak tedy sbohem, pane z Rýzmburku,” prohlásil, když Rýzmburský skončil. “Já se už o pomoc naší šlechty ucházet nebudu. Vyhynul v našem národě bohatýrský duch a s pomocí našich pánů bych věru došel jen nového útěku a pohanění.”

“Co chceš tedy dělat?” vskočil mu Rýzmburský do řeči.

“Já sám už starý a slabý,” odpověděl pan Aleš, “sám si pomoci nemohu. Ohlédnu se tedy o pomoc jinde, ne však u šlechty; k té pošlu, až budu zase strojit nějakou hostinu. Buď sbohem, pane z Rýzmburku, já se vracím na Borohrádek, abych potěšil Jadvigu.”

A tak se rozešli.

Mrzutě odjížděl Rýzmburský a nezastavil se ani na jednom šlechtickém dvorci, které míjel; všude panoval zármutek, neboť většina pánů, kteří se vypravili proti Pancéři, padla v jeho ruce a branný lid, jenž se rozutekl po celé krajině, oznamoval všude výsledek té nehrdinské výpravy. Na šlechtických dvorcích panovaly tedy obavy a bolest nad ztrátou manžela nebo syna, lid obecný se však v duch radoval, že na dlouhý čas byl zproštěn zápasu o svou osobní svobodu se šlechtou.

Pan Aleš zatím ujížděl v čele svého houfce k Borohrádku, a čím blíže byl k hradu, tím zachmuřenější byla jeho tvář. Čekaly ho trpké chvíle: sám měl zvěstovat domácím porážku, a hlavně utěšit dceru, která se jistě už těšila na shledání s vysvobozeným manželem.

Pan Aleš se však strachoval zbytečně. Zpráva o porážce došla na Borohrádek ještě dávno před jeho příchodem. Přinesl ji tam jeden z těch, kteří ze strachu před Smojenským vzali první nohy na ramena.

“Předvídal jsem to!” uvítal kaplan smutnou zprávu.

“I otce zajali!” bědovala Jadviga.

“Nezoufej dcero!” těšil Jadvigu kaplan. “Žádný člověk není vtěleným ďáblem a Pancéř jím také nebude. Vzhůru ve jménu Páně, pokusme se o to, co se nezdařilo branné moci, my!”

Umlouvali se dlouho, až konečně Jadviga ke všemu svolila.

A tak, když pan Aleš dojel na Borohrádek, oznámil mu jeho správce, že před půlhodinou odjela Jadviga z hradu v doprovodu kaplana, jedné služky a jednoho sluhy. Kam, to že však žádnému nesvěřila.

Pan Aleš se zarazil, ale pak se snažil uklidnit sebe i ostatní:

“Určitě se bála o svoji bezpečnost a odjela do prahy. Je s ní přece otec Severín a ten je vždy prozřetelný, čeho se tedy strachuji?”

Uklidnil se však jen na povrch; netrvalo dlouho a prosebným hlasem vyzval unavenou čeleď:

“Pojeďme, děti! Teprve před půlhodinou odjeli, musíme je brzy dohonit.

V.

S výskotem vjížděla Pancéřova družina na Žampach; tak snadného a skvělého vítězství se nikdo nenadál. Z očazené a napolo zbořené věže poteštejnské vlál prapor Jana ze Smojna a patnáct zajatých šlechticů vedli mezi sebou domů na Žampach. Prokeš z Kunvaldu byl přivázán ke koni, poněvadž se ještě náležitě nevyspal ze svého opojení. Včele vítězného zástupu klusali Pancéř a jeho spojenec Oldřich Brandejský.

Jan Smojenský byl zamyšlen, takže si ani hrubě nevšímal řečí pohyblivého, horkokrevného Oldřicha.

“Kde jen ti moji lenoši zůstali,” mrzel se Brandejský. “Nikdy jsem ještě nezažil takový nádherný hon. Ačkoli vlastní rvačka nestála za řeč, byla to přece podívaná, na kterou se nezapomíná! A to nemluvím o kořisti! Hrome, jestli za to mohou kupci, kteří se někde zpozdili, uložím jim dvojnásobné výkupné. A ty Jene, co obmýšlíš se zajatými?”

“Hned uvidíš,” odpověděl Pancéř a škodolibě se usmál. Zřejmě se už rozhodl, jak naloží s bratry šlechtici. Pustil koně v cval a vjel za jásotu své družiny a celé hradní posádky do brány Žampachu.

Když se na nádvoří shromáždila celá tlupa, Pancéř nakázal zprostit zajaté vazeb.

“Vítám vás, páni bratři, na Žampachu,” oslovil zajatce beze všeho úsměšku. “Ačkoli nuceně, doufám, že nezhrdnete mým pohostinstvím!”

“Co obmýšlíš?” šťouchl jej Brandejský po straně do boku, jízlivě přitom pohlížeje na zajaté, kteří rovněž překvapeně, dílem však i ustrašeně hleděli na svého přemožitele.

Smojenský, ničeho si nevšímaje, kázal připravit besední síň.

“Přepadením ses nás zmocnil,” vystoupil z houfu jeden ze zajatých, “to však ti nedává práva tropit si z nás úsměšky!”

A kdo říká, že si tropím úsměšky?” divil se Pancéř. “Je vidět, páni bratři, že jste už zapomněli, jak se vítají hosté. Tak tedy - učte se tomu ode mne!”

“K čertu!” odplivl si zlostí Brandejský. “Utrejch bych jim dal vypít, už jen proto, že před bitvou se ochlastali a zhanobili tak slávu rytířskou!”

Ale pak, když pohlédl do tváře zajatých, kteří po slovech Smojenského po sobě bezradně pokukovali, kroutili hlavou a všeljak se pitvořili, vypukl v hlasitý smích:

“Ale tohle je taky výborný nápad!”

Napřed však odvázali od koně Prokeše Kunvaldského, který s udivením hleděl kolem sebe; zdálo se mu, že pořád ještě sní, mnul si oči, opět je pootevřel. A přitom si mumlal pod nos:

“U čerta, vždyť přece dobře vidím. Je to přece ta psovská věž, znám ji dobře a uvnitř ještě líp. Ano, je to Žampach a tu jsou ostatní, je tady ale i Smojenský i Brandejský. Páni bratři, jak jsme se to sem dostali? Povídejte, jsme tu páni, nebo jen hosti?”

Kunvaldského udivený pohled rozesmál nejprve jeho soudruhy, nakonec se objevil úsměv na mramorovém obličeji Pancéře.

“A co sis myslil, pane Prokeši,” oslovil Smojenský Kunvaldského, “že s plnými poháry dobudeš Žampachu? Ale netrap si mozek zbytečným přemýšlením, jste mými hosty; a jsem zvědav, kterému vínu dáš přednost, mému, či tomu, které jsi popíjel na Poteštejně? Dávám vám své slovo na to, páni bratři,” obrátil se ke všem, že byste se nikdy nedostali na Žampach, kdybych vám sám neotevřel jeho brány!”

Kunvaldský na něj vypoulil oči, dlouho se však nerozmýšlel. Pohodil hlavou a přistoupil ke Smojenskému.

“Když je to takhle, tedy dobře,” prohlásil. “Jsi šlechtic jako my pane ze Smojna, a speru pěstí každého, kdo by opovrhl pohostinstvím šlechtice. Aspoň se zase jednou pořádně napiju. Vesele tedy do toho, napijme se na Žampachu, jak jsme to přece taky včera měli v úmyslu!”

Odvážná slova Kunvaldského dala kuráž ostatním.

“A proč ne? Svůj osud už nezměníme, ať je jakýkoliv, k čemu se proto trápit myšlenkami na budoucnost? Užívejme okamžiku a ukažme Smojenskému, že dovedeme žít”! znělo jedním hlasem.

A šlechtici se hrnuli za domácím hospodářem do besední síně, jako by přišli na Žampach jen a jen na jeho prosbu.

“A co Hynek Poteštejnský?” ozval se Kunvaldský, když už všichni seděli za stolem. “Má ten ubohý hoch pít vodu, zatímco my tady plýtváme vínem? Hej pane ze Smojna, co tomu říkáš?”

Smojenský však jen nasupeně stáhl obočí.

Brandejský, který se v kruhu neočekávaných hostí, a hlavně při dobrém vínku brzy náramně rozveselil, sám začal dotírat na hospodáře:

“Mají pravdu, Jene. Host jako host!”

Nedomluvil však. Pancéř vyskočil z lavice s obličejem zkřiveným zlobou.

“Ticho, ani slovo o něm!” křikl a spěšně opustil síň.

“Ano, ano!” kýval Brandejský hlavou. “Je to choulostivá věc. Poteštejnský si svařil u Jana nechutnou kaši.”

“Čerta si svařil, a ne kaši,” odmlouval Kunvaldský. “Jen kus suchého chleba a trochu vody. Znám tu krmičku a lhal bych, kdybych řekl, že je lepší než psovská strava. Ale co? Já to vydržel tři měsíce, neumře ani Hynek!”

Víc než půl hodiny už uplynulo, co Pancéř opustil společnost; když pak opět vstoupil do komnaty, byl zcela proměněn. Tatam byla vášeň a zloba. Podivný výraz měla teď jeho tvář: Byly v ní zádumčivost, žal i radost a mnoho ještě dalších, mnohdy protivných sobě citů.

“Chci se omluvit svým hostům, “ řekl tiše a mírně, “že je na chvíli ještě musím opustit. Můj přítel Oldřich se zatím ujme hostitelských povinností.”

A po těch slovech odešel.

V nevelké komnatě, odkud byla utěšená vyhlídka daleko do kraje, stála Jadviga a vedle ní borohradský kaplan.

“Neříkal jsem to?” mluvil právě kněz, rukávem si utíraje z čela pot. “Jak laskavě nás přivítal!”

“Slýchala jsem,” odpověděla Jadviga, ráda, že konečně slovy může ulevit stísněné hrudi, “slýchala jsem, že had napřed okouzlí svou kořist pohledem, aby mu pak bezbranná padla v oběť. Já viděla v jeho obličeji pouze vášeň!”

“To je dílo obraznosti pobouřené mysli,” pokračoval klidně kaplan. “Já nic podobného neviděl. Copak se nezaručil svým slovem, že můžeme z hradu svobodně odejít, kdykoliv se nám zlíbí?”

“jen jestli dostojí svému slovu člověk, kterého nazývají vyvrhelem šlechty,” namítla opět Jadviga.

“Jan Smojenský nikdy své slovo nezrušil,” pravil kněz pevně. “Takové svědectví mu dávají i jeho největší odpůrcové.”

Na to už Jadviga nic nenamítala. Jen přecházela prudce po komnatě, prsa se jí dmula a z hrudi se občas vydral hluboký sten. Pak se náhle zastavila.

“Ale co můj otec? Co můj otec a můj manžel? Kdo ví, v které podzemní skrýši této věže je mučí,” děsila se upřímně. “Kdyby věděli, že jsem jim tak nablízku!”

Kaplan chtěl něco odpovědět, ale vtom vstoupil do komnaty pán hradu. V celém jeho vzezření se jevila jemnost, jakou by nikdo nečekal u muže tak obrovských údů, tak mramorového obličeje. Bylo na něm něco až dojímavého. S vybranou dvorností se uklonil; rozuměl stejně tak dobře dobrým mravům jako krvavé seči, ačkoliv v tom prvním umění se určitě již dlouho nepocvičil.

“Jsem nyní zcela k vašim službám, milostivá paní!” prohlásil dvorně. “Zároveň pak prosím o prominutí, že jsem neuvítal Vaši Milost tak, jak bohatýrská povinnost káže. Je tomu už dávno, co na Žampach naposledy zavítala vznešená paní - vlastně od nastoupení mé vlády na Žampachu se tak nestalo nikdy,” doložil trudně.

“A čí je to vina?” zeptala se Jadviga; vzápětí se však zarazila. Uvědomila si, že svou otázkou urazila muže, o jehož milost přišla prosit.

“Ráčíte mluvit o vině?” zeptal se Pancéř prudce. “Bůh je mi svědek,” položil ruku na srdce, “moje vina to není. Ale na tom teď nezáleží, to je moje věc. A hlavně to není ta pravá příčina, pro kterou jste se -” zamlčel se a pak s trpkostí dokončil - “odvážila se v doupě pověstného Pancéře.”

“Ne, to není ta pravá příčina,” potvrdila Jadviga rychle; ale opět umlkla. Bylo jí, jako by se jí měla rozskočit hruď, nemohla promluvit už ani slova, jen upírala na Pancéře zraky jako uhranutá.

“K milostivým bývá bůh v den soudu milostiv,” přispěchal Jadvize na pomoc kaplan a předstoupil před Pancéře. “I ty budeš jednou potřebovat milosrdenství Páně, Jene ze Smojna!”

“Ano, vím co stojí psáno v Písmu svatém,” odpověděl Pancéř, “a milosrdenství božího jsem se také nikdy neodříkal. Co tedy ode mne chceš, velebný otče?”

“Netuší, nechce nic tušit!” zasténala Jadviga.

Pancéř se na ni podíval, zakryl si dlaní čelo i oči; neřekl však ani slova.

“Ženicha si jí odňal v den svatební,” pokračoval kněz. “A dneska jsi jí vzal i otce. To se ještě ptáš, co od tebe chce?”

“Otce,” divil se Smojenský. Nikdo z mých lidí nesměl zkřivit jediný vlas na šedé hlavě Aleše z Borohrádku. Ale on sám včas couvl se svými lidmi z bojiště, když nahlédl, že každý odpor by byl marný. Jak jsem slyšel, byl v jeho průvodu pán z Rýzmburku.”

“Budiž jméno boží požehnáno!” zvolal radostně kněz. “Doplň tedy své milosrdenství a já budu každý den obětovat za tebe mši svatou, aby ti bůh byl milostiv v hodině tvé smrti. Propusť na svobodu Hynka z Poteštejna, vraˇnevěstě ženicha, vydej muže jeho ženě…”

Pancéř sebou při posledních slovech kaplanových trhl a v němém úžasu vytřeštil na kněze oči.

“Nemysli,” pokračoval rychle kaplan, když zaznamenal změnu v tváři Pancéřově, “nemysli, že žádáme jeho svobodu zadarmo. Urči sám cenu výplaty a co Poteštejn a Borohrádek zmohou, bude tvé.”

Pancéř se opět celý napřímil, že hlavou dosahoval málem k stropu, obličej měl teď zase ledově chladný a nepřístupný. Jen z očí mu sršely zlé blesky.

“Hynek z Poteštejna mi není výplatný za žádnou cenu!” odpověděl chladně; pot na čele však svědčil, co přemáhání jej stál ten chlad.

Jadviga zoufale vzkřikla a musela se rychle podepřít o zeď. Tak se jí rozechvěly nohy.

“Tedy marné, všechno bylo marné”! zabědoval nyní i kaplan a svěsil hlavu. “Ale poslyš Jene ze Smojna!” povykročil blíž k Pancéři.

“Ticho!” vskočil mu Smojenský do řeči a položil pravici na knězovo rameno. “Tuším, co mi chceš říci. Ale ty první jsi mi nabídl peníze, jako by jen ty měly pro mě cenu. Víš co? Nech nás teď na chvíli s paní z Poteštejna o samotě.”

“Co to ode mě žádáš?” zděsil se kněz.

Smojenský dupl nohou.

“Už jsem řekl,” pravil velitelsky, ale pak s trpkostí pokračoval: “Ovšem, že se lekáš; Jan Smojenský, ten zbojník, ten loupežník a jak jinak mě ještě potupně nazýváte, chce o samotě promluvit s bezmocnou, slabou paní. Ale říkám Ti, jistější by nebyla ve svatyni Páně, než je na Žampachu u Pancéře loupežníka.”

Jadviga, která začínala už poznávat, že pán na Žampachu je jiný, ba pravý opak toho, jak jej líčila pověst, se chytila nové naděje. Pohlédla rozhodně na kaplana a pak ho požádala pevně:

“Pán ze Smojna je rytíř, nevím tedy, proč bych se ho měla obávat.”

Kaplan jen pokrčil hlavou a pak beze slova odešel.

Samotna stála teď Jadviga proti muži, jenž byl postrachem celé vůkolní krajiny, před nímž se chvěli bohatýři proslulí po vlasti mečem i palcátem. Avšak ona se nechvěla. Rozhodla se pro boj - a ten musela dobojovat do vítězného konce.

“Jsme tedy samotni pane ze Smojna. Jaká je Vaše žádost?” začala Jadviga hrdě, jako by ona byla paní hradu a Smojenský ji přišel prosit o milost.

Smojenský stál před ní s očima sklopenýma k zemi; nevěděl jak začít. Byl to dojemný pohled na toho silného, nebojácného muže, který přešlapoval na místě a červenal se jako mládenec.

“Račte mě vyslyšet, milostivá paní,” začal konečně. “vy jste mi projevila důvěru a důvěrou chci splatit i já Vám. Uhodnout pravou příčinu Vaší návštěvy nebylo těžké, nemusel jsem tedy ani dlouho otálet s odpovědí…”

“Vaši odpověď jsem již slyšela,” vskočila mu Jadviga do řeči, “a jak vidíte, ještě žiju. A budu žít až do vysvobození muže mého srdce.”

“Řekl jsem. Že mě pán z Poteštejna není výplatný za žádnou cenu peněžní,” pokračoval Smojenský s bolestným přízvukem v hlase, “a je to také pravda. Peníze nepotřebuji, nestojím o poklady zemské…”

“Ty pane ze Smojna?” usmála se Jadviga s opovržením.

“Ano já!” opakoval Pancéř a oko mu zaplálo. “Nazývají mě loupežníkem; možná, že mají podle nynějších náhledů pravdu, ale ještě větší pravdu mám já, vracím ji jim stejné jméno i s úroky nazpět. Ať mi někdo dokáže loupež! Že se ujímám potlačených a trestám utiskovatele lidu - ovšem to je moje největší provinění. Vždyť přece i já jsem šlechtic, a oni mi nemohou odpustit, že jsem se nespolčil s nimi proti sprostnému lidu. Odtud má původ moje pověst! A přece nejsem tím, zač mě vydávají. Kdybych jím byl, nebylo by po celé krajině, kterou možno obhlédnout z ochozu mého hradu a ještě tam dál za horami, žádného pána kromě mne!”

Zmlkl a sklopil oči, jako by se zastyděl za svá chlubná slova, ačkoliv sama Jadviga jim nemohla upřít pravdivost. Pohlížela naopak se stále větším účastenstvím na toho podivného muže, který samojediný se stavěl na odpor proudu času, neuznával jiné zákony kromě přírodních a většině nedával právo ku vládě nad vůlí třeba jen jednotlivce.

Jadviga začínala rozumět Smojenskému a její oko spočinulo se zjevnou zvědavostí na jeho bledé tváři.

“Já je dobře znám, ty pány bratry šlechtice,” pokračoval Smojenský s trpkostí. “Nejeden z nich se mi už nabízel do spolku… a k čemu, k jakým podnikáním byste myslela, milostivá paní? Abych je vzal do svého spolku k výpravám na obchodníky! A to už by pak nebyla loupež, když oni by se jí zúčastnili? Přitom já neobírám kupce ze všeho zboží, jak by to činili oni, stojím jen o tom, aby složili patřičný poplatek za povolení, že smí cestovat mojí půdou.”

Tomuto naivnímu přiznání se musela Jadviga usmát.

Smojenský však, netuše, že by v takovém jednání bylo něco nepravého, pokračoval důvěrně dál:

“Nikdy jsem si nevšímal toho, kdo projde mou půdou; stačilo mi, že prošel v pokoji a míru. Ale od té doby, co císař a král Karel, jemuž jinak budiž všechna čest a sláva, sám o své újmě, aniž se poradil se zemskými stavy, vyhlásil zákony o obchodu a cestách, nestrpím, aby někdo vkročil na mou půdu bez mého svolení. Neboť pokud meze Žampach sahají, tam jsem králem já.”

“A k čemu mně to všechno povídáš, pane ze Smojna?” zeptala se Jadviga. “Nepřišla jsem se s tebou hádat, co je pravé a nepravé. Přišla jsem Tě jen požádat, nebo spíš poprosit, abys mi vrátil mého muže. Slunce se již kloní k západu a já posud neznám konečnou odpověď. Nebo snad platí to, cos řekl před chvílí?”

Smojenský pohlédl upřeně na Jadvigu a na tváři se mu zračil opět výraz nejhlubší bolesti.

“K čemu jsem to Vaší milosti povídal?” opakoval smutně. “Chtěl jsem, abych nestál ve Vašich očích tam, kde mě pověst staví. Co o mně soudí ostatní svět, o to nedbám, to je mi lhostejné, neboť pohrdám úsudkem nynějšího věku. Pouze to jsem si přál, abyste vy mě neodsuzovala, jak to činí jiní. Ale i tu mě zklamala naděje!”

Já? Rozvažovala Jadviga v duchu. Proč právě já? Co mu záleží na tom, jak o něm smýšlím? A pak jí ženský důvtip našeptal pravou příčinu a Jadviga se celá rozechvěla.

Smojenský si zatím přejel dlaní bledý obličej a pak hlasem opět pevným a chladným pokračoval:

“Žádala jste mě o určitou odpověď stran pána z Poteštejna. Nuže tedy: Pán z Poteštejna se provinil proti zákonu našich otců; to ať si vyjedná s župou. Pohanil také mou osobní čest a sáhla na mé právo, osobuje si soud nad mým nájemníkem; to mu odpouštím. A za třetí pak pošlapal svévolně svaté právo poslanecké; tu mu sice odpouští Jan ze Smojna, ne však šlechtic pasovaný na rytíře samým císařem…”

“A to tedy znamená?! Zvolala Jadviga vzrušeně a nespouštěla oka ze rtů Smojenského, z nichž mělo vyjít osudné slovo.

Smojenský chvíli mlčel, jeho planoucí oko se stápělo v Jadvižině tváři. Konečně chraplavým hlasem promluvil:

“Pustím Vám ho tedy; s podmínkou, že jako čestný šlechtic se nevyhne narovnání naší pře po rytířsku. Den k tomu ať si sám stanoví.

“Rytíři!” zvolala Jadviga radostně a zvedla k Pancéřovi ruce, jako by ho chtěla obejmout.

“Žádná pozemská moc by mi jej nevyrvala z rukou,” pokračoval Smojenský mírnějším hlasem. “Žádnému rozkazu bych se nepodrobil, ba snad bych byl i schopen vzdorovat samotnému císaři a králi. Ale protože jste mě požádala vy, milostivé paní - pán z Poteštejna je svoboden.”

A když viděl, že Jadviga v úžasu, nebo snad dokonce v rozpacích klopí zrak k zemi, rychle vysvětloval:

“V mém jednání není nic divného. Řekl jsem Vám už, že jsem snad lepší, než o mně praví má pověst. A přece vy jste byla po mnoha letech první, kdo důvěřoval Pancéři na Žampachu; a už to je mnoho. Já ovšem doufal…,” a tu se jeho hlas opět zachvěl. Nedokončil větu a pokračoval: “Až posud jsem tu žil sám a sám a tak tiše, v samotě a odloučenosti tu budu žít i nadále, až se naplní nade mnou můj smutný osud.”

“Ubohý rytíři!” řekla Jadviga upřímně, přistoupila k Janu ze Smojna a uchopila ho za ruce.

“Můj Bože!” zvolal Smojenský vzrušeně. “Jadvigo!”

Ale pak se vzpamatoval, vymkl své ruce z jejích dlaní a odkvapil z komnaty, jako by byl přistižen při svatokrádeži.

“Bože nebeský,” šeptala Jadviga, když Pancéř odešel. “Ano, je to pravda, miluje mě. Ubohý, ubohý rytíř! Svět jej od sebe odstrčil a on jím pohrdá, žije sám a ta samota jej zahubí. Jak velké srdce to sním zahyne!”

Pak sebou však trhla, jako by byla probuzena ze sna.

“Ale na to hlavní jsem zapomněla. Můj Hynek je svoboden!” opakovala si nahlas, její srdce však při tom zůstávalo lhostejné. A pak doložila ještě: “Mnoho jiných, kteří se honosí svou bohatýrskostí před druhými jako farizeové, nejednalo by tak, jako on, a Hynek by nikdy nebyl svobodný!”

Slunce už zapadalo za hory, obzor zbarvily rudé červánky. Na nádvoří stálo několik jezdců a šlechta - páni bratři, zajatí dnes ráno Janem ze Smojna.

Jadviga sestupovala právě po boku svého ženicha Hynka Poteštejnského ze schodů, za nimi šel pán hradu s knězem Severínem, jehož laskavá tvář radostí jen zářila.

Oldřich Brandejský přecházel rozčileně po nádvoří, potřásal nevrle hlavou a rozkládal rukama.

“Čert aby mu rozuměl,” mluvil si pod nos. “Buď ztratil rozum, nebo už ho opouští jeho dávná síla. Jaké je to jednání se zajatými, s nepřáteli? Ale ty vem nakonec čert, jsou to jen zbabělí chlastouni. Ale že s tím klukem, s tím Poteštejnským, který ho urazil, tak nakládá, to je slabota, to je šílenost!”

Ze své samomluvy byl vytržen pokřikem šlechty radostně vítající svého soudruha, pana Hynka Poteštejnského. Oldřich si odplivl a odešel na valy.

“Hej pane bratře!” zvolal Kunvaldský, nejbodřejší z bratrů šlechticů, “to nám to pěkně vyšlo! Na Žampach nás přivedli jako zajatce - abychom byli svědky tvého vysvobození! Žij tedy dlouho, pane Hynku, a raduj se ze svobody v náručí své krásné paní Jadvigy! Přisámbůh ale nevím, kdo by tě byl osvobodil, kdyby to nakonec neudělal sám pán ze Smojna.”

“Porazil nás tedy všechny dvakrát,” prohlásil vážně Poteštejnský. “Svou silou i svou velkodušností.”

“Svatou pravdu mluvíš, pane bratře,” přisvědčoval Kunvaldský, “neboť jsem ještě nikdy neslyšel, že by kdo své odpůrce přemožené ve zjevném boji častoval nejlepším vínem jako dávno očekávané hosty.”

“Čertův chlap, ten Kunvaldský!” šeptali si šlechtici mezi sebou. “Nic jej nepřipraví o jeho dobrý rozmar!”

Tak je to, myslila si Jadviga v duchu, za bečku vína si vás každý koupí.

A s opovržením v tváři přešla kolem rozjařených šlechticů, nevšímajíc si jejich úklon a pochlebných řečí.

Smojenský stál po celý ten čas nehnutě u zdi věže, jeho tvář byla chladná a nehybná jako mramor; jako by se jej vše, co se kolem něho dělo, pranic netýkalo. Teprve když Jadviga došla k bráně, kde čekala tlupa Pancéřových jezdců, Jan ze Smojna se obrátil k Poteštejnskému.

“Je to tedy tvé konečné rozhodnutí, pane z Poteštejna, zůstat na Žampachu jako můj host až do vyrovnání naší pře rytířským způsobem?”

“Ano, pane ze Smojna,” odpověděl Poteštejnský vážně. “Nezhrdám tvým darem - svobodou, kterou jsi mi nabídl, ale rozhodl jsem se, že neopustím Žampach dříve, než bude všechno mezi mnou a tebou zase urovnáno.”

Jadviga přistoupila ke svému muži a vřele mu stiskla ruku.

“Dobře tedy!” prohlásil Smojenský chladně. “Očekával jsem to, já sám bych se nezachoval jinak. Proto jsem přichystal průvod, aby bděl nad bezpečností paní z Poteštejna až k Borohrádku.”

Mlčky, pouze pohledem poděkovala Jadviga Pancéřovi, a když pak vstupovala na svého mimochodníka, zašeptala svému ženichovi:

“Nezapomeň, oč jsem tě prosila, miláčku!”

Poteštejnský políbil Jadvize ruku a teprve pak zdvihl hlavu, aby naposledy pohlédl do tváře své krásné ženy. Ale tu viděl, že zraky jeho nevěsty spočívají na Pancéři, který právě udílel vůdci doprovodného průvodu nějaké rozkazy. Hynek si sáhl na prsa, jako by chtěl udusit palčivou bolest, odstoupil o krok od Jadvigy a trudném zamyšlení sklopil hlavu.

Tu však k němu přistoupil Severín a uchopil ho za ruku:

“Pane Hynku, nezdá se vám, že jste křivdili tomuto muži, ten který vás dnes tak velkodušně propustil na svobodu?”

Poteštejnský jen hloub sklonil hlavu k zemi; kněz však přesto pokračoval:

“Pravda je taková: naše hrdost, naše velkomyslnost, že sebe máme za lepší našich bližních, je původcem všeho hříchu. A proto nesuďme, abychom nebyli souzeni, nesuďme nikdy podle okamžitého zdání…”

“Máš sice pravdu otče Severíne,” vskočil mu do řeči Poteštejnský, “nikdy bych nechtěl soudit podle okamžitého zdání, a přece mám dojem, jak by Jadviga a Smojenský…”

S úžasem hleděl na něj ctihodný kněz, dřív však stačil něco odpovědět, přistoupil k němu Smojenský.

“Jestli chcete odejet, průvod je připraven!”

“Jene ze Smojna!” odpověděl Severín slavnostním hlasem. “Přijmi moje díky za svůj dnešní skutek a věř mi, že každý šlechetný čin smaže desetkrát tolik hříchů v knize věčného soudce. Přijmi požehnání od starce, který se už brzo rozloučí s tímto světem. Nechť tě osvítí Bůh, nechť tě posilní svou milostí k návratu k dobrému!” dokončil a vztáhl k Smojenskému obě ruce.

Smojenský sklonil hlavu a políbil starci ruku. Pak vyzdvihl otce Severína do sedla jeho krotkého koně a dal svým zbrojencům povel k odjezdu.

Šlechta doprovodila odjíždějící hlučným pokřikem, sotva však průvod zmizel za stěnou blízkého lesa, ozval se z valů jiný výskot: křik pana Oldřicha Brandejského.

Smojenský se překvapeně obrátil a tu už viděl, jak Brandejský uhání po nádvoří ku bráně.

“Konečně jsou tady, ti mí lenoši!” volal zdaleka. “A pokud na tu dálku vidím, nebylo jejich číhání marné.”

“Pak byl nejvyšší čas, že jsem dal vyprovodit paní z Poteštejna,” odpověděl Smojenský. “Protože tvoji lidé mají příliš lepkavé prsty a kázně si hrubě nevšímají. Ale tentokrát jsi Oldřichu, chybil, že jsi dal zavést kořist na Žampach. Chci užít plně práva jako pán hradu…”

“Však ti ho neupírám,” přerušil jej Brandejský. “Polovice kořisti je tvoje!”

Zatím se vhrnul do nádvoří zástup branného lidu. Uprostřed mezi sebou vedli soumary se zbožím a asi deset kupců s jejich čeledí.

“Hm,” mlaskl jeden z nedobrovolných hostů Pancéřových, “ten Smojenský nemá věru hloupé řemeslo. Jediný takový lov - a zbyla by mi po zaplacení dluhů ještě pěkná hrstka dukátů.”

“Pravda, pravda!” přisvědčovali ostatní polohlasem.

Smojenský si však jejich řečí nevšímal a rázně přistoupil k Oldřichově tlupě.

“Rozvažte zajatcům ruce!” zavelel přísně.

Ubozí kupci, kteří se už smířili s nejhorším, začali volněji oddychovat.

“Pod jakou ochranou cestujete?” obrátil se k nim Smojenský. Předstoupil nejstarší kupec, vyňal ze záprsí tobolku a podal Smojenskému pergamen s císařskou pečetí.

“Pod ochranou samotného císaře a krále?” divil se Smojenský. “Budiž čest a sláva našemu Karlu!” dodal slavnostně a pokračoval: “Jste svobodni, nemám k vám žádného práva!”

Nad takovým rozsudkem strnuli všichni; nejvíce sami kupci, a divili se i páni šlechtici - Janovi vězni na Žampachu. První nevěřili svému sluchu, druzí zas nemohli pochopit, jak se může Smojenský dobrovolně vzdát tak bohatého lovu.

Jedině čeleď žampašská a brandejská byla už podobnému jednání Jana ze Smojna zvyklá; mrzela se jenže kupci museli cestovat právě pod ochranou císařskou.

“Zatracená práce!” zlobil se Brandejský. “Všechno se mi děje na příkoř.” A vztekle si měřil nebohé kupce. “To musejí cestovat právě pod císařskou ochranou, ti psi? Kdybych vás měl na Brandejse, dal bych vám aspoň výprask na památku!” Načež si odplivl a obrátil se k nim zády.

Hbitě se měli kupci k odchodu, aby si to snad ten rytíř obrovské postavy nakonec ještě nerozmyslil.

U paty hory se však náhle zastavili. A jeden z nich se rozběhl zpátky do hradu.

“Co chceš?” zeptal se ho Smojenský. “Chceš-li děkovat, uspoř si práci. Ne mně, ale mému králi a pánu děkuj!”

Kupec, celý upachtěný během do vrchu, chvíli lapal po dechu a pak ze sebe vyrazil:

“Statečný rytíři, byl jsi k nám velkomyslný, a tak se osměluji tě poprosit, abys svou velkodušnost ještě doplnil.”

“Co chceš?” zeptal se Smojenský.

A kupec vysvětloval smělejším již hlasem:

“Měl jsem v opasku pět zlaťáků, poslední peníze na daleké cestě z Benátek do Prahy. V Praze teprve doufám, že za svá zboží něco vytěžím. Nu a jeden z těch mužů, kteří nás zajali, mě obral o ty poslední zlaťáky.”

Čelo Smojenského se svraštilo.

“Co žvástá ten pes?” přistoupil k Janovi Brandejský. Dej ho shodit z hradby do příkopu, Jene!”

Avšak Smojenský se obrátil k tlupě, jež dosud stála nepohnutě na nádvoří. “Kdo se odvážil okrást kupce, které chránil císařský list?” zahřměl a chasa Brandejského žasla.

Oldřich se kousal do rtů, až mu tekla krev.

“A ty,” obrátil se Smojenský ke kupci, “poslouchej. U koho se najdou tvé peníze, bude viset tady na bráně. Stojíš ještě na své žalobě?”

Tázaný pokynul hlavou a radost mu vyšlehla z očí; radost, že konečně bude pomstěn za týrání, které musel vytrpět cestou na Žampach.

“Za to můžeš ty, Oldřichu,” obrátil se Smojenský k Brandejskému, “žes tak málo dbal u svého lidu o kázeň. Kdo je tedy tím viníkem?” zahřímal opět na strnulou chasu.

Předstoupil mladý muž, asi třicetiletý; jeho zraky těkaly vyděšeně z jednoho na druhého, až konečně utkvěly na Oldřichu z Brandejsa. Ale ten najednou pokrčil rameny a upřel pohled do země.

“Pověste ho!” zavelel Smojenský naoko chladně, prsa se mu však dmula a jeho pohled nevěštil nic dobrého pro lakotného kupce.

Žádný se neodvážil odmlouvat. Šlechta vším tím, co právě viděla, ještě napůl omráčená, hleděla s úžasem na muže, který mohl být zároveň tak velkomyslný i tak ukrutný.

A než se probrali ze svého ustrnutí, byl již výrok Smojenského na nešťastném viníku dokonán.

“A ty!” obrátil se Smojenský ke kupci a jeho hlas zněl strašlivě jako zvon. “Tys věděl, co toho nešťastníka očekává. Pro pět mrzkých zlaťáků jsi vydal člověka na smrt. Ale stojí psáno: Oko za oko, zub za zub, krev za krev. Pověste i toho jidáše!”

“Milost!” zaúpěl kupec a padl Smojenskému k nohám.

Ale to už se na něj vrhli dva zbrojenci žampaští a dva z chasy Brandejského, kteří se nemohli dočkat, až pomstí smrt svého druha. Popadli kupčíka za ruce a za nohy a jako pytel jej vyhodili na břevno brány. Poslední zoufalý výkřik, smyčka provazu se zadrhla - a benátský jidáš zaplatil za svou zradu poslední, krutou daň. Trup proti trupu houpala se proti sobě těla viníka i neprozřetelného žalobníka.

Brandejský jásal:

“Teď zase vidím, že neumřela v tobě dávná síla, že jsi stále tím starým, silným Pancéřem!”

Ale Smojenský se vymkl prudce z objetí svého druha a zamířil k hradu. Mlčky a s hrůzou jej následovali bratři šlechtici.

Taková byla tedy spravedlnost, jakou vykonával na svém panství fanatický rytíř Jan ze Smojna.

VI.

“Kde je má dcera?” vyptával se nešťastný pan Aleš po Praze u všech známých, a když o ní nikdo nevěděl, bědoval: “Ubožačka jedna! Jistě i ona padla na útěku do vražedných rukou rytíře Smojenského!”

Avšak stesky a nářky pana Aleše z Borohrádku padaly na neúrodnou půdu. Císař Karel se totiž právě vrátil z výpravy do Říma, a tak celá Praha žila v plesech a radovánkách.

První, kdo věnoval nešťastnému otci onačejší pozornost, byl nakonec sám císař Karel. Vždyť především proto podnikl nebezpečnou římskou výpravu, aby ozářen leskem císařské koruny mohl vystoupit jak v Čechách, tak v Němcích jako pomazaný Páně, jemuž vzdorovat by bylo hříchem; tím spíše pak měl v úmyslu podrobit hrdé šíje velmožů neuznávajících žádného zákona krom své vůle, pod heslem pořádku a zákonitosti.

“Nemohu a ani nesmím déle trpět, aby jednotlivec si osoboval práva příslušející pouze koruně a držel v postrachu celou krajinu. Jak jinak bych mohl žádat od Němců, aby přivykli pořádku, kdybych trpěl, aby se v Čechách bez trestu konaly loupeže na lidech a na majetku a celé rodiny upadaly v zármutek? Jeden Bůh, jeden zákon a jedna spravedlnost!”

“Nejjasnější pane!” prosil pan Aleš u stupňů trůnu, “popatř na mé stáří, já sám si pomoci nemohu. V mladých letech jsem věrně chránil vlast i svého krále, ochraňuj tedy teď ty mne a vrať mi mé dítě!”

Pak přišly i ženy pánů zajatých u Poteštejna; při první zprávě o nešťastném výsledku výpravy na Žampach z obavy, že vítěz začne plenit jejich kraj, utekly šmahem do Prahy, aby prosily svého krále o pomoc - o pomoc proti jedinému muži.

Karel se tuze podivil, že nepatrný rytíř samojediný dokáže naplnit celý kraj hrůzou svého jména, divil se, jak je možné, aby síla tak četné šlechty se roztřískla při prvním protiútoku jako plevy do povětří.

“Neobyčejný muž, ten rytíř Pancéř! Ale čím silnější, tím nebezpečnější. Smojenský, Smojenský! Dlouho jsem ti shovíval, ale vděčnost musí ustoupit světlejší povinnosti! Na tobě chci dát příklad pro výstrahu druhým!"

Jakmile se Karel takto rozhodl, skutek následoval hned vzápětí. Sám se postavil v čelo velké vojenské družiny a vytrhl proti rušiteli vnitřního pokoje země. Postupoval tak rychle, že již v prvních dnech měsíce září, sotva deset dní po událostech u Poteštejna a na Žampachu, blížil se přes Choceň k Žampachu. Pan Aleš, který odjel z Prahy s císařem, si zaskočil z Chocně do Borohrádku. A jaké to bylo pro něj překvapení, když tu našel nejen svou dceru, ale i kaplana, nejlepšího svého přítele, jehož už také oželel.

Aleš pozorně vyslechl, co mu zevrubně vysvětlili, a pak zvolal:

“A teď honem, přátelé, honem! Ať se i nejjasnější císař dozví, jak to všechno bylo, a meč mstitele obrátí v milost smírce!”

Císař však už zatím táhne krajem jako stín. Tak neočekávaně, tak náhle vytrhl z Prahy, že nemají o jeho příchodu ani zdání. Každý má za to, že jej poutají v Praze radovánky, jež mu na jeho počest vystrojili Pražané - a tu se rozletí po Čechách pověst, že císař osobně v čele velkého vojska táhne na Jana Smojenského, strašlivého Pancéře. Kdožkoli tu podivnou pověst uslyšel, vrtěl nedůvěřivě hlavou, ale pak, puzen zvědavostí, chvátal k Žampachu, aby zvěděl, zda je ta pověst pravdivá, či ne.

První, kdo se dozvěděl o císařově příchodu byl sám Smojenský.

Měl právě při s Oldřichem Brandejským, který jediný zůstal na Žampachu; všechny zajaté - samozřejmě s vyjímkou pana Hynka - pustil Pancéř domů. Brandejský zůstal jen proto, že nechtěl upustit od svého podílu na kořisti, k níž počítal i patřičné výkupné za propuštění zajatých šlechticů.

“Nebudu blázen jako ty,” řekl Brandejský Smojenskému. “Já se svých práv a zásad jen tak snadno nevzdám!” A s určitostí počtáře se pustil do účtování, nechtěje prominout ani penízku. A právě za této bohulibé práce přiletěl posel se zprávou, že císař s branným lidem úprkem žene k Žampachu.

“Slyšíš, Jene!” volal Brandejský, “teď přišel konečně čas, abys osvědčil svou sílu. Se vším svým lidem ti budu nápomocen a jistě i všichni šlechtici, které jsi tak lacino pustil a kteří ti na důkaz vděčnosti slíbili přátelství a pomoc, teď dostojí svému slovu.”

“Sliby ty vykouřili se jim z paměti s vinnou parou, milý Oldřichu, znám je dobře!” namítl Smojenský.

“Svolej tedy do zbraně lid z okolí,” radil Brandejský dále.

“Proti císaři?” nesouhlasil Smojenský.

“A proč ne?” odpověděl Brandejský. “Přichází jako tvůj nepřítel, a kdo se vzdá nepříteli bez obrany, ať by to byl kdokoli?”

“To není ještě tak jisté, zda přichází jako nepřítel!” prohlásil Smojenský zamyšleně. Byl mi vždy milostivým pánem a určitě mě vyslyší i teď!” prohlásil.

Brandejský na Jana pronikavě pohlédl, jako by se chtěl přesvědčit, zda to myslí vážně nebo zda jen tak pustil slova do větru, aby svého přítele pozlobil.

“Jene!” začal Brandejský vážně, “už kolikrát jsem tě varoval, abys nevěřil tam, kde se jedná o prosazení mocenských záměrů. Pamatuj na osud Mikuláše Poteštejnského, bratří Ingramovců na Moravě a mnoha jiných. Tam se mstil tentýž Karel, který nyní chystá stejný osud tobě.”

Smojenský pozorně poslouchal svého přítele a jeho zájem při další řeči Brandejského ještě vzrostl.

“Ty mi namítneš, že všichni, které jsem jmenoval, byli jen chtiví statků, neměli žádný vyšší účel a cíl. A všichni nevinní pocítili jejich sílu a nesli břímě jejich ziskuchtivosti.”

“Jenomže, Jene, copak si opravdu myslíš, že soud o tobě bude znít jinak? Nikoli tvé myšlenky a tvé záměry, ale tvoje činy budou souzeny. Svět tě už nazval zbojníkem, loupežníkem, a věř mi, jako takový budeš taky ortelován.”

“Pohrdám úsudkem světa,” odpověděl Smojenský hrdě. “Mé svědomí je čisté: nevinnému jsem vědomě nikdy neukřivdil a kdekoli jsem trestal, stalo se tak z vyšších pohnutek, než je touha po majetku.”

“Nech toho blouznění!” rozpaloval se stále víc Brandejský. “Kdo tě ustanovil v soudce? Tys sahal co samozvanec na práva koruny a to ti Karel nikdy neodpustí. Proto uvěří, že jsi loupežník a zbojník. Víš dobře, že já nehledal žádný jiný účel a cíl než prospěch a okamžitý zisk. Však jsi mi sám kolikrát předhazoval, že nemám vyšší cíl než kořist a lup. A já se tomu v duchu smál. Řekni mi upřímně, jsou moje činy horší než tvoje jen proto, že jsou konány z pohnutek osobně zištných? Vždyť jejich výsledek je nakonec stejný. A tak budou také nakonec stejně potrestány.”

Smojenský se zachvěl; takto s ním posud ještě žádný nemluvil.

“Ne, ne!” namítl rozhořčeně, a jako ba se štítil pohledu Brandejského, klopil oči k zemi, nebo jimi těkal neklidně po komnatě.

“Vidíš tedy,” volal Brandejský vítězně, “že není pro tebe jiné spásy než v odbojnickém odporu. Samovolně jsi ukládal zákony svému okolí, jako to činil i Mikuláš Poteštejnský, Ingramcové a jiní, ukládal jsi poplatky kupcům cestujícím po tvé půdě a ty, kteří se ti zpěčovali, jsi věznil a pokutoval jako oni. I nazvali tě loupežníkem, jako říkali i jim. A tvé záměry, tvé vyšší cíle? Čím jsou, co znamenají? Páru nad vodou, nikdo se o ně nezajímá. Budou se ptát pouze na tvé činy. A ty tě odsoudí, nebudeš-li hledat spásu ve svém meči a sílu svého ramene.”

“V tomhle máš asi pravdu!” zamumlal Smojenský jako ze sna.

“Tak tedy, Jene!” dotíral dál Brandejský, “chop se oběma rukama jediného prostředku, který ti zbývá. A chceš-li, určitě zvítězíš. To bude mela, až se voj krále Karla roztříští o Pancéře jako vlny o skálu! Věř mi, Jene, stačí jediné vítězství, a všichni ti, co tě nyní honí, se k tobě pohrnou. A v Čechách nastane opět život, kdy bude stát za to být šlechticem a pánem hradu, jak je tomu tam v Němcích. Vzchop se tedy a udeř, jen v tom je tvá spása; vzdáš-li se bez odporu, zahyneš ty i tobě podobní a nikdy se už neosmělí pozdvihnout se proti samovůli Karlově a všichni šmahem budeme prodáni pergamenu a pečeti.”

Zmlkl a čekal na odpověď. Dlouho se rozmýšlel Smojenský, různé myšlenky křižovaly jeho unaveným mozkem. Konečně vztyčil hlavu, jeho oko vzplanulo, už se rozhodl.

“Nikdy nepozdvihnu ruku proti svému králi a pánu!” prohlásil pevným, rozhodným hlasem.

Brandejský uskočil při té neočekávané odpovědi o několik kroků, jako by ho uštkl.

“Je to tvá poslední odpověď?” zeptal se po chvíli, když přemohl první úžas.

“Ano!” řekl pevně Smojenský. “A kdybych i klesl tak hluboko, že bych toho byl schopen, neudělal bych to nikdy v tvé společnosti. Bránil bych se sám. Ty ses mi věšel všude na paty jako had hledající příležitost, aby mohl uštknout. Jdi a zachraň si své bídné živobytí; já zůstanu, ať se se mnou děje cokoliv.”

Načež se odvrátil od svého jediného spojence.

“Jene!” pokusil se naposledy Brandejský.

Ale Smojenský jen pokynul netrpělivě rukou a ukázal ke dveřím.

S hlasitým, posměšným smíchem odešel tedy Brandejský a bouchl za sebou dveřmi, až ve skobách zasténaly.

“ten šílenec!” mumlal si pod nos, sestupuje po schodech. “Chce být lepší než druzí. Snad si nemyslil, že tady s ním zůstanu, abych trpěl osud bláznův? Ne, stokrát ne! Včas obrátit je taky umění. Ale jedno je jisté: buď se zbláznil, anebo zaprodal svoji sílu nějaké Dalile.”

A pak se náhle udeřil do čela, jako by mu bezděčně pronesená slova rázem rozluštila všechno několikadenní jednání Smojenského.

“Já troup! Byla to přece Jadviga! Smojenský sám se mi přiznal před výpravou na Poteštejn, že ji miluje. U čerta, už první žena svedla prvního muže v ráji. Ale počkej Jadvigo, ty Dalilo borohradská, která jsi příčinou, že od nynějška se budu muset kořit kousku pergamenu, jako by před Brandejsem stálo dva tisíce přilbic.. psí živobytí… ale uvidíme, zdali tě nevyženou z ráje.”

Sešel na nádvoří a tu se jako na zavolanou setkal s Hynkem z Poteštejna, který věren svému slibu nevykročil posud z brány žampašského hradu.

Brandejský se tvářil, že ho nevidí, a začal svolávat svou čeleď, aby se chystala k odjezdu.

“Copak že odjíždíš, pane z Brandejsa, teď, kdy je tvé pomoci nejvíc třeba?” divil se Poteštejnský.

“Já nevnucuji svou pomoc nikomu, kdo o ni nestojí,” odpověděl Brandejský, který už seděl na koni, “a s blázny neradno za jedním stolem sedat.”

“Jak tomu mám rozumět?” vyptával se Poteštejnský dál.

“Biblická Dalila připravila Samsona o sílu a vydala ho v moc nepřátel,” vysvětlil Brandejský. “Jadviga Borohradská byla Dalilou Jana ze Smojna, silného Pancéře.” A pobodnuv koně uháněl ke svému hradu.

Poteštejnský za ním hleděl jako omráčený.

“Tedy moje podezření bylo přece jen oprávněné?” vyrazil ze sevřených prsou. “A jaká to asi byla cena mého osvobození?” zasmál se divoce.

Načež se rozběhl nahoru na hradby. Tu pak chvíli stál, slunce ho tepalo do očí a on hrozil zaťatou pěstí střídavě směrem k Borohrádku a k hradnímu paláci za sebou.

Ale pak náhle jeho zrak strnul, zahleděn jediným směrem, a ústa Hynka Poteštejnského se roztáhla v divý úsměv.

Tam v na temenech hor mezi Hořejší Libchavou a Žampachem se zaleskly zbraně, kopí jezdců, halapartny pěšáků, v paprscích slunce zasvitly i helmice. A nad vojskem vysoko k nebi se dmul červenobílý prapor. Snadno ho bylo rozeznat od vrcholů sosen a jedlí, mezi nimiž třepotal co labuť, tu co květ růží padajících z blankytu.

Rychle, velice rychle spěl Karel ku svému cíli. Dříve musí nastolit pořádek doma, teprve pak je může zavádět za hranicemi, v Němcích; tak se ustanovil a věru neotálel s naplněním svého záměru.

A Jan Smojenský neučinil posud jediné přípravy k obraně hradu! Hlásný už dávno dal znamení, žampašská čeleď se sběhla na hradby, pán hradu však stále nepřicházel.

“Ne, už to není Jan Smojenský, ten strašlivý Pancéř,” mumlal si pod nos Hynek Poteštejnský. “Jadviga z Borohrádku byla jeho Dalilou - a já zůstal sám. Ale proč právě ona?”

Pokřik čeledi na nádvoří hradu zvěstoval, že pán hradu konečně sestoupil mezi svůj lid. I Poteštejnský se obrátil.

Smojenský přicházel v stříbrolesklé zbroji, na prsou se mu houpal zlatý čestný řetěz. Obličej měl klidný, pokojný, jen jeho oko planulo ohněm.

“Žes mě nenechal raději zetlít v mém podzemním žaláři, plivníku! Všichni už vědí o mém pohanění, jenom já se nechal oslepit lichými slovy!”

Na nádvoří stál v řadách do půlkola lid Smojenského; nikdo nechyběl, ani nejmenší pacholík od koní.

“Málo času nám už zbývá, moji přátelé,” začal k nim mluvit Smojenský. “Poslouchejte mě dobře, mluvím k vám snad naposled v životě.”

Dav se rozšuměl, Smojenský však pokynul rukou a rozhostilo se opět hrobové ticho.

“Věděl jsem o příchodu císaře a krále, našeho pána,” vysvětloval dál Pancéř, “nepodnikl jsem však nic k obraně hradu, pokud byl ještě čas, neboť nechci pozdvihnout ruku proti svému králi. Přichází na Žampach co soudce, já však doufám, že mi bude soudcem milostivým. Možná ale také, že nebude. A já bych se vám špatně odvděčil za vaši věrnou službu a za vaši lásku ke mně, kdybych vás chtěl vydat v stejné nebezpečenství…”

Nedokončil, nádvoří se rozhlučelo, všichni volali jedním hlasem:

“Zůstanem s tebou, neopustíme tě. Sdíleli jsme s tebou slávu, sdělíme s tebou i pohanu!”

Smojenský se rozhlédl po svých věrných, srdce se mu rychleji rozbušilo, ale pak si přejel dlaní obličej a pokračoval pevně:

“Proto jsem se rozhodl, a je to můj poslední rozkaz: Vezmete z pokladů hradu, kolik kdo unesete, a okamžitě opustíte Žampach. Vy, co máte koně, neopouštějte pěší, abyste se všichni společně dostali do bezpečí. Hleďte, abyste nejbližší cestou dostihli slezských hranic.”

“Co nás od sebe vyháníš jako prašivé ovce?” ozval se jeden z tlupy.

“Kdo se osměluje odmlouvat mým rozkazům?!” zahřměl Smojenský. Umlkli, sklonili opět hlavy. A rytíř dokončil mírně: “Čas ubíhá, děti! Buďte sbohem! Děkuji vám za vaše služby, nikdy jste necouvali v seči, nebáli jste se nikdy hradeb, ani mečů našich odpůrců. Věřím, že se ve světě neztratíte, všude si budou vážit vašeho pevného ramene. Bude-li můj král soudcem milostivým, uslyšíte můj hlas, kdybyste za devíti horami byli. Ne-li, pak aspoň doufám, že se jednou shledáme na věčnosti!”

Domluvil a obrátil se zády k nádvoří. Chtěl ukrýt před čeledí své pohnutí a sám pak nechtěl vidět, jak se všem, i těm nejotrlejším, zarosily oči.

Tiše vyváděli žampaští koně na nádvoří a i ta zvířata, jako by cítila vážnost chvíle, nepohazovala hlavami, nefrkala bujností, jak to činívala vždy před nájezdy a výpravami.

Sestavili se v řady, jezdci zpředu a zezadu, uprostřed pěšáci, a naposledy vzhlédli k svému pánu, s nímž dobyli tolik vítězství a tolik kořisti, pod jehož velením byli hrůzou dalekého vůkolí.

“Sbohem, otče rytíři, sbohem, Jene ze Smojna!” volali jedním hlasem a pak vykročili směrem k východu.

Teprve když poslední z brány vykročil, obrátil se Smojenský opět do nádvoří a vyběhl na hradby, aby se podíval za svými hochy. Pak sešel dolů do brány, kde na něj už čekal Hynek Poteštejnský.

“Podívej se tamhle!” řekl uštěpačně Poteštejnský a ukázal vpravo, kde právě vystupovaly z hvozdu první tlupy královských žoldnéřů.

“Dobře, žes mi to připomenul,” odpověděl Smojenský pokojně. “Pro loučení se svými lidmi jsem málem zapomněl. Příchodem krále bude také rozřešena naše pře. Dávám ti nazpět své slovo, jímž ses nezaručil vykročit z mého hradu. Jdi, pane z Poteštejna, a vyřiď své nevěstě, že by Jan ze Smojna nikdy nestál před soudem svého krále, kdyby nepoznal její dobré srdce. “Ať proto nemá mou památku v ošklivosti!”

“Já nebudu poslem milenců Jadvigy Borohradské,” odpověděl Poteštejnský urputně..

“Ty bídáku!” vzkřikl Smojenský rozhořčeně a sáhl po svém meči. Ale pak se vzpamatoval a dokončil s největším opovržením: “Mě sice nazývají loupežníkem a jako takový budu snad i brzo souzen, ale bohu děkuji, že nejsem tebou. Pryč odtud, ať svou přítomností neposkvrníš půdu mého hradu!”

S jízlivým úsměškem na tváři vykročil Poteštejnský vstříc blížícím se vojům královským. Žárlivost hlodala jeho srdce, mrtvila vněm každý šlechetnější cit.

Královské voje se rozložily pod hradem, připraveny přemoci každý odpor; jaké však bylo jejich překvapení, když viděly pusté hradby, celý hrad tichý, jako vymřelý, jenom tam před branou na mostě se tyčila k nebi obrovská postava Smojenského v stříbrolesklém brnění.

“Pancéř, Pancéř! Opakovali si s posvátnou hrůzou - a pak vytrhl první oddíl vojska na pochod. Stoupal vzhůru zvolna, opatrně, neboť královští byli přesvědčeni, že ta zdánlivá tichost na hradě je pouze válečná lest strašného Pancéře.

“Ve jménu krále!” zvolal vůdce oddílu na Smojenského.

“Oslaveno budiž jméno královo!” odpověděl Smojenský.

“Ve jménu krále!”, opakoval vůdce, “zvu tebe, Jene ze Smojna, před soud nejjasnějšího císaře a krále!”

Pod Žampachem zatím rozbili spěšně stan pro císaře. Všude kolem stanu stáli žoldnéři, za nimi pak mraky lidu, který se sběhl z dalekého vůkolí. Před stanem seděl v křesle císař, vedle něj jeho rádci - a před nimi Pancéř. Opodál pak stál kat, který právě chystal léčku v provaze přivázaném na silném dubu.

“Dokázány jsou všechny tvoje zločiny!” skončil svou řeč král Karel, když vyčetl podrobně, čeho všeho se Pancéř dopustil. “A teď řekni, Jene ze Smojna, přiznáváš se ke svým činům?”

“K čemu se mám ospravedlňovat?” odpověděl Pancéř. “Mým nepřátelům se věru dobře podařilo překroutit mé činy, když už napřed jsem odsouzen!” A mávl rukou po katovi. “Jediné, co mohu říci - že jsem se neprovinil proti královské důstojnosti!”

“Je zde někdo, kdo by dal prospěšné svědectví pro Jana Smojenského?” zeptal se Karel a rozhlédl se kolem sebe.

“Předstup, pane Hynku,” vyzval Poteštejnského pán Kunvaldu, který, když uslyšel o příchodu císařově, také hned pospíšil k Žampachu. “Předstup a mluv. Mé svědectví nepomohlo, upadl jsem v podezření, že jsem spojencem Smojenského”.

Poteštejnský však nemínil svědčit. Naopak hleděl s tajnou radostí na obrat výslechu, těšil se, že bude pomstěn za ztrátu srdce své Jadvigy. Símě žárlivosti, zaseté do jeho srdce Oldřichem Brandejským, mělo vydat svou krutou žeň.

Proto se na slova Kunvaldského jen trpce usmál - a mlčel.

“Marné by bylo čekat na odpověď, můj nejjasnější pane!” prohlásil hořce Smojenský. “A svědků stejně bylo už dost. Svědčili proti mně jistě i ti, kteří mě znají jen podle jména. Na jedno však přesto zapomněli: Že jsem totiž před devíti lety zachránil život markraběte Karla, pozdějšího krále Němců, který mě pak osobně pasoval na rytíře a poctil zlatým řetězem.”

Král Karel zrudl rozhořčením a zasípěl:

“A na to jsi tedy hřešil, když jsi loupil a vraždil, v zoufalství uváděl celé rodiny, celý kraj? Tak abys věděl, ta násilníku,” a tu Karel vstal a pokročil ke katovi, vzal mu z ruky léčku, a hodiv vlastnoručně provaz na krk Smojenského, dokončil: “Nerozdávám jenom zlaté řetězy!”

Načež kat zatáhl za druhý konec provazu, a než se okolostojící vzpamatovali, houpal se již trup Smojenského na stromě.

Vzápětí se ozval z dálky zoufalý hlas, který žádal o zadržení soudu. Z lesa vyjížděl úprkem pan Aleš, za ním na vlastním koni jeho dcera.

“Už je pozdě!” bědoval pan Aleš, když spatřil trup Smojenského. “Ach můj nejjasnější pane, proč jsi tak spěchal s ortelem?”

A pak stručně císaři vše vysvětlil. Karlova tvář se zasmušila. Pak se ale císař obrátil na Poteštejnského:

“A proč tys mlčel, když jsi věděl jaká je pravda?”

Poteštejnský sklopil oči; nemohl snést výčitku v zracích všech okolostojících.

“Přece ale nevěřím ve velkomyslnost a nevinu Smojenského!” zmohl se konečně na odpověď. “Za jakou cenu se mnou tak ušlechtile nakládal - to nejlépe může povědít Jadviga z Borohrádku!”

“Ty nactiutrhači!” vzkřikl pan Aleš rozhořčeně, sahaje přitom po meči.

“Ticho pane Aleši,” zadrželi starce okolostojící. “Drž se zpátky v přítomnosti králově, nenasazuj hrdlo pro takového člověka!”

Jadviga zatím stáhla z prstu prsten a hodila jej Poteštejnskému k nohám se slovy:

“Pane z Poteštejna, roztrhány jsou všechny svazky mezi námi. Děkuji bohu, že mi včas otevřel oči.”

“Jadvigo!” zvolal zoufale Poteštejnský.

Avšak dívka se už od něj odvrátila a odstoupili od něho i bratři šlechtici jako od prašivého.

Zatím Karel poručil sejmout mrtvolu ze stromu a hluboce pohnut nakázal svému vojsku vytrhnout neprodleně na zpáteční cestu. Před západem slunce chtěl mít Žampach z dohledu.

A tak skonal Pancéř, jehož síla a udatnost dala vzniknout u českého lidu přísloví. Zní: “Brní jako Pancéřova košile!” a dodnes se ho užívá o lidech smělých, bojovných a statečných.


 
Pancéřův meč
 
darkred Hlavní stránka darkred Napsané povídky darkred Chystané povídky darkred O autorech darkred Komentáře darkred Odkazy darkred
Další činnosti autora:
Historická literatura | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Dárky, zážitky
Řeka Labe - fotografie | Řeka Morava - fotografie | Hradec Králové - fotografie | Fotografie přírody | Kraniosakrální terapie
© 2000 - 2014 Historické povídky | Václav Černý | © se nevztahuje na obsah opsaných děl!
Poslední aktualizace: 1.I. 2014 Václav Černý