JIŘÍ Z DOUPOVA

kolo doupovského mlýna

Autor: Jan z Hvězdy



I.

V mrákotném dávnověku, za dnů knížete Vladislava, stál v utěšeném údolí, lemovaném kolkolem černými mechovými skalami a travnatými pahorky, doupovský mlýn, jehož mohutná stará kola poháněla vody prudkého potoka.

Bylo krásné jarní jitro! Luční kvítí rozvíjelo svá porosená poupátka, z blízkého háje se ozývaly líbezné zpěvy probuzeného ptactva a vlny padající z jezu se leskly v jitřním slunci jako drahé diamanty.

Ačkoli bylo ještě velmi časně, uvítal to svěží jarní jitro také první tvor lidský. Zadními dveřmi vyběhlo na louku před mlýn malé pachole, osmiletý synáček doupovského mlynáře Jiřík. Líbezné jitro vyvábilo malého Jiříka z teplého lůžka na zelenou louku, jež vydechovala jemnou vůni kvítků i lékodárných bylinek. A všechny ty květiny a byliny i mladé vrby a břízky po obou březích potoka skláněly své hlavy a omamně voněly na počest prvního lidského tvora, který je přišel záhy pozdravit.

Jiřík běhal od bylinky k bylince, od jednoho stromu k druhému a všude objevoval něco nového, něco krásného. Až tu se překvapeně zastavil. Ze zeleného úkrytu hustého křoví vyskočilo náhle malé, vyplašené děvčátko a úprkem uhánělo po louce dolů k mlýnu.

Byla to snad lesní žínka? Byla to víla, rusalka nebo některá jiná bytost, jimiž pověra oživuje lesy, háje, luka i řeky? Tím si však Jiřík hlavu nelámal a bez váhání se rozběhl za krásným přeludem. Již panenku skoro měl, když tu děvčátku sklouzla útlá nožka na nízkém břehu, zakypěl mírný proud - a po panence nebylo ani památky. Potom však vypluly na hladinu její bílé šaty… Jiřík se vrhl do hlubokého potoka a uchvátil děvčátko za dlouhé kadeře. Držel svou kořist pevně, co mu dětské síly stačily, avšak proud byl tak silný, že by je byl oba daleko zanesl, a snad i dokonce ve svém lůně pohřbil, kdyby na louku nevyšel starý Staněk, doupovský mlynář. Vstal toho dne také časněji než obvykle, a když viděl, že jeho synek není ve své komůrce, šel jej hledat. Jaké však bylo jeho leknutí, když spatřil svého jedináčka, jak zápasí o život s divokým proudem!

“Chlapče můj zlatý, hloupý!” volal celý udýchaný, když vynesl obě děti bez úrazu na břeh. “Jaký rarach tě to strhl do vody - a cos to, dítě moje nešťastné, ulovil?”

Ale Jiřík neodpovídal, jen si vytíral vodu z očí a mlčky ukazoval na děvčátko. Pak k němu poklekl a začal mu dýchat v oči i ústa; nemohl se už dočkat, až se probudí a pohne bílýma ručkama.

Jako o závod snažili se otec i syn vzkřísit polomrtvé děvčátko, až se jim to nakonec k jejich velké radosti poštěstilo. Děvčátko napřed zhluboka vzdychlo a brzy nato otevřely se i jeho tmavomodré oči. Podobalo-li se dřív plaché srnce nebo rusalce, leželo tu teď jako lilie větrem zlomená, tiše a oddaně se usmívajíc na své zachránce.

Jiřík skákal radostí, objímajíce brzy modrooké děvčátko, brzy zas svého otce. Přitom vesele volal:

“Tatíčku, milý tatíčku! Bůh mi dal sestřičku!”

Starý Staněk si však hrubě nevšímal Jiříkova jásání a třel pilně děvčátko; teprve když se úplně vzpamatovalo, vzal je do náručí a zamířil s ním spěšným krokem zpět k mlýnu.

Mlynář Staněk brzy ovdověl. Po milované manželce zůstal mu malý Jiřík, hospodářství pak jen kvetlo, meliva byla vždy hojnost, pod lískou v zahrádce byl dokonce zakopán hrnec stříbrných penízů, i nebylo tedy proč želet nebo se nad strachovat, že do hospodářství přibyla dceruška. Zvlášť když byla tak krásná jako růžové poupátko, tak opuštěná jako bledá slzička na stráni a tak skromná a jemná jako mateřídouška na mezi. I neváhal mlynář přijmout ji za svou. Nazval ji Vlnomírou, na památku jejího vysvobození z vln divokého potoka.

Vyptávali se jí sice zevrubně na její původ, na její rod, pětileté děvčátko však nedokázalo na všechny otázky odpovědět jinak než zmateným vyprávěním o vysokém hradě, o divokých železných mužích, o velkém ohni a rychlých koních, z čehož si Staněk, ani kdo jiný příliš nevybral. Nicméně z čistých šatků a zlatého křížku pod krkem bylo možno usoudit, že pochází z vyššího rodu. Den za dnem tedy čekal starý Staněk, že někdo přijde a bohem darovanou schovanku si vyžádá zpět.

Když ale už uplynul celý rok, aniž se kdo doptával po ztraceném děvčátku, zaradovali se otec i syn a usoudili, že jim Vlnomíra byla přisouzena vyšší mocí.

Obě děti přilnuly sobě záhy srdečnou láskou, dělíce se spravedlivě o všechny radosti a slasti mladého věku. A starý Doupovský mlynář sám jako by tou mladou láskou omládl.

Když si pak louka podruhé oblékla své květnaté roucho a nikdo se o ztracené děvčátko nepřihlásil, vyšli všichni tři, Staněk, Jiřík a Vlnomíra, po louce nahoru až k tomu místu, kde před rokem Jiřík svou sestřičku tak hrdinsky zachránil.

Byla to malá rodinná slavnost. Starému mlynáři kanuly z očí velké slzy a děti se tiskly pevně k sobě, jako by je chtěl někdo odtrhnout. Němě se dívaly na vlny potoka, pádícího s jekotem přes jez. Jiřík držel sestřičku za ruku, hleděl chvíli upřeně do pěnící se hloubky a pak řekl:

“Vidíš, Vlnomírko, tam, měl být tvůj hrob!” A vděčné děvčátko mu vřele stisklo ruku.

Tuto rodinnou slavnost opakovali obyvatelé doupovského mlýny každoročně. Vzájemná náklonnost obou dětí pak vzrůstala věkem zpoznenáhla až k nejvyššími stupni, takže jeden bez druhého nemohli být ani sebekratší čas.

Jiřímu bylo úzko a smutno u srdce, kdykoli milovanou sestru třebas jen na hodinu ztratil z očí, a Vlnomíře se stýskalo, Kdykoliv Jiří, teď už švarný mládenec, musel odejít z domova se vzkazem do blízké vesnice.

Vpodvečer sedávali v bezové besídce, kterou Jiří vlastnoručně spletl. Mládenec hrával na harfu a dívka provázela jemné zvuky královského nástroje svým stříbrným hlasem. Starý otec pak s potěšením naslouchal jejich milostným písním. Tak jim léta míjela jako hodiny; neboť lidem blaženým bývá sebedelší čas tuze krátký, zatímco těm ztrápeným bývá jediný den nekonečným mořem.

Vlnomíře bylo už patnáct let; její krása se rozvíjela jako něžné růžové poupátko, operlené svěží jarní rosou. A z Jiříka vyrostl statný, odvážný mládenec, v němž se pružnost a sličnost těla snoubily s jarostí ducha a čistoty.

Na jaře i v létě chodívali šťastní milenci na blízký pahorek, odkud se otevíral líbezný pohled na vůkolní úrodné krajiny, rytířské hrady i porůznu roztroušené chaloupky rolníků.

Když jednou zas seděli na svém oblíbeném místečku, tu si Vlnomíra povšimla, že její milý je nezvykle zadumaný a posmutnělý, jak nikdy před tím nebýval. Zeptala se ho tedy:

“Co je ti, že jsi tak smutný? Podívej jak krásně zapadá slunce, jako by si stlalo lůžko ze samých růží! A ta louka pod námi jak je celá ozářená nazlátlým leskem, i potok se třpytí, jako by stříbrnou páskou ovinul aksamitové roucho!”

“Vlnomírko,” zašeptal mládenec, že ho sotva bylo slyšet, “ani sám nevím, proč je mi dnes tak divně smutno. Snad je to tím, že mě trápí neblahá předtucha. Na dnešek se mi zdálo, že jsme se museli navždy rozloučit. Ty ses provdala za statečného, bohatého rytíře ve skvělém odění - a mně nedali ani jít na svatbu!”

“Upokoj se, můj milý!” usmála se Vlnomíra, “byl to jen sen - a sny klamou!”

“Dej bůh!” vzdychl Jiří. Ale dnešní sen zanechal v mém srdci opravdu podivný dojem!” Pak uchopil dívku za ruku a zašeptal: “Vlnomíro, chceš-li mě zbavit bázně a strachu, obnovme tady na tom našem vyvoleném místě slib věčné lásky!”

A Vlnomíra, uzarděná jako jitřní zora, padla svému milému kolem krku. Tak zůstali dlouho v blaženém objetí lásky, až je poslední zásvit zapadajícího slunce upomenul, že je čas k návratu.

Od toho dne taky byl Jiří opět veselý a spokojený; měl jistotu, že strom jeho blaženosti stojí pevně a bezpečně.

II.

Bylo pozdě navečer. Po obloze se honily černé mraky, rudé blesky rozsvěcovaly noční temnotu a divoké vlny rozvodněného potoka se s jekotem rozrážely o žulový břeh. V doupovském mlýně bylo ticho, přerývané jen tu a tam práskáním ohně, modlitbami starého mlynáře a tichými šepty Jiříka a Vlnomíry. Ohnivý blesk naplnil na okamžik jizbu a hned nato následovala ohlušující rána. “Pánbůh s námi!” vyskočilo všem třem z úst a vzápětí zařinčelo okénko, jak na něj zabubnovaly husté kroupy se silným deštěm. Pak zařinčelo nízké okénko podruhé a navzdory bouři bylo jasně slyšet, že kdosi zvenku tluče na rám. Vlnomíra přiskočila k oknu, aby se podívala, kdo to tak pozdě přichází, a tu spatřila v mihotavém světle vycházejícím z jizby ozbrojeného rytíře s vysokým chocholem na železné přilbici, který držel za uzdu statného koně.

Odskočila rychle od okna a pověděla mlynáři, co venku viděla. Staněk požehnal křížem a řekl:

“Bouře a noc mají své právo. Nechť příchozí je přítel nebo nepřítel, v takovéto noci by bylo hříchem zavřít před někým dveře. Honem Jiříku, běž mu otevřít!”

Jiřík vyběhl z jizby, aby vpustil rytíře a uvedl jeho koně pod přístřešek.

Vzápětí vstoupil cizinec přes nízký práh do slabě osvětlené jizby, pěkně po křesťansku pozdravil a pak nakonec začal rozpínat skvělý krunýř a ocelové pláty. Nakonec sundal z hlavy těžkou helmu s promoklým chocholem a všechno to rozestavil kolem krbu.

“Váš vraník je odsedlán, přikryt houní a naše seno mu výborně chutná,” hlásil Jiří, který se zatím vrátil do světnice.

“Je jako já,” usmál se rytíř vlídně. “Přijme zavděk, co mu kdo nabídne, a nikdy si nestýská.”

Jiří přistoupil zvědavě ke krbu, aby si prohlédl rytířskou zbroj, kterou ještě nikdy neviděl zblízka. Cizinec mu ochotně jmenoval a vysvětloval jednotlivé částky svého odění. Pak začal, aniž se ho kdo ptal, sám od sebe vyprávět:

“Jsem rytíř Slavibor. Můj hrad je odtud vzdálen asi den cesty. Jedu z daleka, z návštěvy u svého bratra. V širém poli mě přepadla bouře a pro tmu jsem sjel z cesty. Když jsem spatřil v dáli osvětlené okno, zaradoval jsem se, avšak jen stěží jsem dohnal svého vraníka, polekaného častými blesky, až sem k vašemu mlýnu. A má radost je tím větší, že vidím, že jsem se ocitl mezi dobrými lidmi.”

“Dá bůh, že vás naděje nezklame, pane rytíři,” dosvědčil starý Staněk dobrosrdečně. Nesluší se sice ptát se takového pána, ale snad mě nebudete vinit ze všetečnosti, optá-li se, co dělá náš dobrý kníže. K nám přicházívají jen prostí mleči a od těch se člověk moc nedozví. Proto si troufám…”

“Neboj se,” přerušil mlynáře rytíř, “že bych se na tebe horšil jenom proto, že tě zajímají i jiné věci, než je tvůj mlýn. Co se pak knížete týká - Vladislav se chystá k válce s Uhry, sbírá vojsko a co nevidět vytrhne do pole. Bohdá že česká udatnost dobude nových věnců.”

Mezitím co Slavibor vyprávěl nadšeně o chystaném válečném tažení do Uher, odběhla Vlnomíra z jizby a brzy na to se vrátila s velký džbánem výborné medoviny a košíčkem ovoce. Postavila oboje před hosta na těžký dubový stůl a srdečně ho vyzvala”

“Přijměte zavděk, urozený pane!”

“Velmi rád, krásné děvče,” odpověděl rytíř dvorně. “Zvlášť z tak hezkých rukou!” Pak se obrátil ke Staňkovi a zeptal se ho: “Máš asi radost z tak pěkných a vychovaných dětí? Ten tam,” ukázal prstem na Jiřího, “má oči jak dvě jiskry a prsa tak dobře vyklenutá, že by jim už nyní neuškodil pořádný krunýř. A to děvče je zase tak sličné, tiché a úslužné a má tak krásně chrpové oči, jaké mám nade všechny nejraději… Ach má nebožka žena,” pokračoval s bolestným vzdechem, “byla právě tak sličná a tichá a její modré oči se dívaly na svět stejně jasně a upřímně jako ty tvé!” A rytíř pohladil Vlnomíru po hustých kadeřích.

“Copak vy, pane rytíři, nemáte žádné děti?” zeptala se Vlnomíra, povzbuzena laskavým chováním urozeného cizince.

Rytíř si přejel dlaní čelo i vlhké oči a pak tiše odpověděl:

“Měl jsem dcerušku, dobrou a spanilou, jako by ti z oka vypadla, avšak nepříznivý osud mi ji dlouho nepopřál. Jak se tak na tebe dívám - teď by asi byla v tvých letech!”

“Tak záhy tedy zemřela?” vmísil se do hovoru Jiří.

“Zda zemřela, to s jistotou říci nemohu; a stalo-li se tak, pak neumřela přirozenou smrtí, nýbrž byla zavražděna hanebným způsobem od svých nepřátel, kteří se zapřisáhli, že vyhladí celý můj rod. Ale o tom by se dalo dlouho vyprávět a já nerad vzpomínám ony strašlivé doby, srdce mi při tom vždy znovu krvácí.”

“Vyprávějte nám o tom, možná, že si právě tak nejlíp ulevíte!” prosila Vlnomíra s dětinskou prostotou.

“Dobrá, ale co možná krátce,” svolil rytíř a setřel si z tváře slzu. “I já jsem býval kdysi šťastný. Na svých hradech měl jsem sto zbrojnošů vycvičených dobře ve zbrani a po boku mi stála sličná, dobrá a věrná manželka. Mé stodoly byly naplněny požehnanou úrodou, zahrady rok co rok dávaly hojnost nejchutnějšího ovoce. A tak jsem si spokojeně žil, v mír use sebou samým i s druhými. Ale štěstí bývá někdy nevěrné. Napřed těžce ochořela má věrná choť a brzy odešla k předkům, když mi předtím ještě porodila dcerušku stejně sličnou, jako byla její matka. Nebylo však dost na té jedné ráně. Mé velké a bohaté statky se zalíbily okolním loupežným rytířům. Spojili se proti mně a začali mi strojit nástrahy. Několikrát jsem je zahnal od zdí svého hradu s krvavými hlavami, ale nakonec se jim podařilo zmocnit se mého hradu zradou. Někteří z mých zbrojnošů, získáni od nepřátel penězi a sliby, odpadli ode mě, ještě než začal boj, ostatní byli pobiti. Já sám se svou pětiletou dceruškou a s dvěma věrnými pacholky jsem v poslední chvíli uprchl tajným podzemním průchodem. Sotva jsem však vyvázl z hradu, upadl jsem v lese znovu v ruce nepřátel. Stačil jsem ještě ukrýt své dítě v hustém křoví a pak jsem se svými věrnými druhy spěchal vstříc vrahům. Nebojoval jsem ani tak o svůj vlastní život, jako o život drahého dítěte. Byl to však předem prohraný boj; proti tak velké převaze jsme neměli nejmenší naději. Napřed padli moji věrní sluhové, pak i mně došly poslední síly.. Krváceje z mnoha ran, s roztříštěnou hlavou padl jsem k zemi a ztratil vědomí. Bůh sám ví, jak dlouho jsem tak ležel. Když jsem se konečně probral z mrákot, viděl jsem, že ležím v uhlířské chýši. Starý uhlíř mě našel v mýti mezi mrtvolami, a když poznal, že ještě dýchám, odnesl mě do své chatrče. Před lety jsem mu prokázal nějaké dobrodiní a on mi za to teď zachránil život. Byl zběhlý v hojení ran, tak mě brzy sám uzdravil. Dlouho jsem se potom ještě skrýval, nakonec se mi však přece jen podařilo dostat se až do Prahy ke knížeti Vladislavovi. Ten mě vyslyšel, pokořil mé protivníky a mně samému dopomohl brannou mocí opět k odňatým statkům.”

“A co se stalo s vaším dítětem?” zeptala se netrpělivě Vlnomíra. “To jste nám nedopověděl.”

Rytíř Slavibor chvíli mlčel a pak řekl smutně:

“Nemyslete si, že jsem po své dceři nepátral. Ale napřed jsem dlouho ležel v uhlířově chýši, než jsem se vyhojil ze všech ran, a pak už bylo pozdě doptávat se na malé dítě, které jistě už dávno muselo zahynout hlady nebo se stalo kořistí divé zvěře. Já aspoň dodnes jsem se o ní nic nedozvěděl a už dávno jsem ji oplakal jako mrtvou.”

Rytíř skončil a Vlnomíra, jata jakousi předtuchou, se zeptala:

“Copak vaše dcera neměla žádné znamení, podle kterého byste ji mohl poznat, kdyby přece jen zázrakem zůstala naživu?”

“Ach, nevzbuzuj ve mně, děvče, liché naděje,” odpověděl host smutně. “Dávno jsem už všechny pochoval. Má dcera že by mohla být naživu? A kdo by ji měl zachovat? Snad ne moji nepřátelé? Od těch se nedalo očekávat žádné milosrdenství. Ale když už se ptáš, zda má dcera měla při sobě nějaké znamení: opravdu měla, malý zlatý křížek, který nosila na hrdle jako drahou památku po své zesnulé matce.”

Sotva rytíř dořekl poslední slova, už mu Vlnomíra s radostným výkřikem padla okolo krku a vroucně mu líbala tvář i ruce. A když rytíř stále nechápal, vyňala ze záňadří zlatý křížek a radostně mu jej ukazovala. Poslední pochybnost byla zahnána, tvář cizincova se roztáhla v radostném úsměvu.

Jinak však bylo s Jiříkem, který pochopil, že je veta po jeho nadějích i po jeho štěstí. Nedalo se čekat, že by šťastný otec svou jedinou dceru, dávno oplakanou a nyní zase nalezenou, nechal dál ve mlýně. Navíc byl ten otec skvělý rytíř, zatímco on byl obyčejný mlynářský chasník!

Jiřík měl tolik zdravého rozumu, že překážku, která se tak nečekaně postavila mezi něj a jeho drahé děvče, uznával. Ne nadarmo se tedy obával, že ztratí, co mu bylo pod nebem nejmilejší…

Rytíř Slavibor zatím odepjal od pasu těžký měšec a podával jej starému mlynáři jako odměnu za péči a lásku, kterou věnoval jeho drahé dceři. Staněk však zavrtěl hlavou.

“Zač mě máte, statečný rytíři,” řekl prostě, “že mi chcete platit zlatem za to, co mi velela křesťanská láska? Mou péči splatila mi Vlnomíra stonásobně svou dětinskou přítulností a láskou, jež hřály dny mého stáří. Já neumím mluvit s pány, ale kdybyste mi řekl: Dej mi mlýn, a já ti nechám dceru - pak bych se dlouho nerozmýšlel a mlýn by byl váš. Ale já ctím vaše právo a vaše zlato nepotřebuji, beztak by u mě jen mrtvě leželo.”

“Tak tedy přijmi aspoň mé nejvřelejší díky a ujištění, že mi do nejdelší smrti zůstaneš milým přítelem, třebaže já jsem rytíř a ty pouhý mlynář. Ode dneška nebude mezi námi rozdílu.”

A oba muži si potřásli rukama.

Rozmlouvali pak ještě dlouho do noci, až Staněk sám musel vybídnout vzácného hosta, který se nemohl nabažit hovoru s nalezenou dcerou, aby dal pohovět umdlelým údům.

Jediný, kdo té noci nespal, byl ubohý Jiří. Myšlenka na rozloučení s Vlnomírou mu nedala ani oka zamhouřit.

Sotva růžová zora pohlédla v nízké okénko jeho komůrky, vyskočil z lůžka, rychle se oblékl a vyběhl z mlýna na zrosenou louku, aby pod širým nebem ulehčil stísněnému srdci.

Byl to týž háj, týž potok, táž svěží tráva na jeho břehu, týž pahorek, na němž druhdy ruku v ruce sedával s Vlnomírou, a přece se vše zdálo jiné, změněné.

I padl do trávy a hleděl zoufale k mlýnu, pod jehož krovem dívka jeho srdce snad naposledy v životě dosnívala svůj sen.

Tu se však jeho zrak vyjasnil: spatřil Vlnomíru, která právě tiše vyklouzla ze dveří mlýna a blížila se k němu. Hledala jej, aby mu dodala mysli, neboť věděla, že jeho lásce schází důvěra, jíž ona sama měla tolik, že by jí mohla podělit celý svět! Padli si do náruče a oba se naráz rozplakali.

“Vlnomíro, drahá Vlnomíro! Ty půjdeš za svým otcem, odejdeš od nás, snad naposledy v životě tě držím v náruči. Milovali jsme se, ale tam někde v cizině tvá láska ke mně brzy uhasne!…”

“Nikdy tě nepřestanu milovat!” přetrhla dívka Jiříkův nářek.

“To říkáš teď,” pokračoval mládenec smutně, a já tě neviním ze lži. Ale byť tvá láska ke mně byla sebevěrnější, copak tvůj otec někdy svolí, aby si obyčejný mlynářský mládek vzal za choť rytířskou dceru?… Že jsem se nenarodil někde v síni na zámku a u mého boku nevisí meč, který by mi vydobyl slávu a statky. Pak bych mohl směle předstoupit před tvého otce!”

“Nezoufej!” těšila Jiřího Vlnomíra a horoucně mu tiskla ruku. “Myslíš, že můj otec bude chtít, abych byla nešťastná? A bez tebe bych nikdy šťastná nebyla!”

“A když bude krásná bohatá slečna obletována hebkolícími šlechtickými synky jako růže od motýlů, vzpomene si ještě na blahé dny své první lásky?”

“Nikdy na ně nezapomenu!” šeptala Vlnomíra.

Vtom vyšel před mlýn rytíř Slavibor a Jiří odskočil od své milenky, jako by ho přistihli při zlém činu. Ne tak Vlnomíra, která důvěřovala v lásku svého otce, a proto se také před ním nestyděla za své city k Jiříkovi.

“Tak tedy sbohem, můj milý,” řekla Jiřímu a znovu se k němu přivinula. “A nezapomeň na mě. Loučíme se teď, ale bohdá že ne navěky.”

Jiří nemohl ze sebe vypravit ani slovo, ač jeho srdce bylo přeplněno. Stál jako přimrazený a hleděl smutně za odcházející dívkou.

Před mlýnem hrabal Slaviborův vraník netrpělivě zem. Staněk a Vlnomíra, bývalý otec a bývalá dcera se políbili. Mlynář stál se smeknutou čepičkou u koně a držel jej za uzdu. Ještě jednou stiskli si oba mužové ruce, ještě jednou políbila Vlnomíra svého dobrotivého pěstouna. Pak se Slavibor vyšvihl do sedla a posadil si s mlynářovou pomocí Vlnomíru před sebe a polovným krokem vyrazil k lesu.

Už byli vzdáleni několik honů a ještě mával bílý šátek Vlnomířin truchlícímu Jiříkovi poslední pozdravení. Jako omámený hleděl mládenec za odjíždějící milenkou, až jej blížící se kroky vytrhly ze zádumčivého polosnění.

Byl to otec. Uchopil pevně Jiříka za ruku a začal jej těšit:

“Nebuď smutný, chlapče. Pán dal, Pán vzal, budiž jeho jméno pochváleno! Vím, jak jsi miloval Vlnomíru. Ale teď na ni musíš co nejdřív zapomenout. Říká se, že čas prý hojí všechny rány - zhojí bohdá i tu tvou. Zapomeneš na Vlnomíru a tvé rozbouřené srdce nalezne opět klid a mír.”

“Nikdy na ni nezapomenu!” zvolal mládenec a oči mu horečně plály. “Oheň v mém srdci nikdy neuhasne, jako neuhasne slunce na nebi, ani plamen v pekle. Oheň lásky je věčný!”

“Nerouhej se, chlapče!” káral otec syna. “Mluvit tak bezostyšně o pekelném ohni! Vezmi rozum do hrsti a mysli na příjemnější věci, než jsou plameny pekla. A teď už pojď a nech zbytečného blouznění. Od lesa přicházejí mleči a kámen ještě není okřesán.”

Jiřík následoval otce jako tělo bez duše. Mleči nasýpali, kola se otáčela hlasitým klepáním, tlukot Jiříkova srdce však nemohla přehlušit. Mlýnice se otřásala, jeho srdce se chvělo. Utekl z mlýna a běžel na místo, kde spolu s Vlnomírou sedávali. Pod bělokorou břízou ležela jeho harfa. Její struny byly navlhlé, nástroj vydával zvuky temné, smutné. Darmo se snažila Jiříkova ruka vyloudit z harfy hlas sladké touhy…

A tu náhle jako by do jeho temné mysli padla oživující jiskra. Mládenec vyskočil a mrštil nástrojem do skalní rozsedliny, až jeho struny bolestně zaúpěly. Přitom volal:

“To mám celé mládí provzdychat z ničemné nečinnosti? Naříkat nepomůže, jediná cesta je - boj! Boj s nemilosrdným osudem. Z boje také vzkvétá sláva a sláva klestí cestu ke štěstí. Buď najdu klid srdce v hlíně válečného pole, nebo se vrátím ověnčen slávou!”

Tak se tedy rozhodl Jiřík a jeho úmysl byl nezvratný. Navedlo ho k němu už včera vyprávění Slaviborovo o tom, že kníže Vladislav sbírá vojsko proti Uhrům. I počal snít o slávě vojenské. Dej se najmout do jeho pluku, nabádal ho vnitřní hlas, a hrdinstvím v boji si vydobudeš, co ti nepřál nízký rod!… Ale to znamenalo opustit starého, nemocného otce! A při té představě se Jiříkovi nakonec sevřelo srdce.

Nakonec si umínil, že o svém předsevzetí nepoví otci ani slovo, vrátil se do mlýna s líčeným klidem ve tváři a odebral se hned do své komůrky.

Počkal, až otec ve své jizbě zhasne, a když uslyšel otevřenými dveřmi jeho klidné oddechování, vstal a tiše se přikradl k otcovu loži. Vtiskl na otcovo čelo lehké políbení a vrátil se opět do své komůrky. Tam si sebral nejnutnější věci na dalekou cestu a vyšel do měsíční noci.

A tu jakoby z dálky, ze světlé měsíční noci uslyšel známý hlas, který šeptal:

“Vlnomíra! Vlnomíra!”

III.

Bez vůdce, bez rádce, bez určitého směru bloudil Jiřík po neznámých cestách celé tři dny; když pak svítal čtvrtý den, dostal se po mnohých doptávkách k českému vojsku. V táboře bylo hlučno a veselo. Zaznívaly tu vojenské písně, praskaly ohně a řehtali koně na zeleném trávníku.

Uprostřed vypínal se stan nad jiné skvostnější, nad nímž poletovala korouhev českého knížectví. S údivem hleděl mládenec na ty nevídané věci. Nový svět se před ním otvíral, jeho prsa se dmula, oči se leskly. Přistoupil k nejbližšímu hloučku vojáků a požádal:

“Uveďte mě ke knížeti. Chci mu oznámit, že vstupuji do jeho vojska.!”

Hlasitý smích byl mu jedinou odpovědí. A pak i četné ouštěpky, k nimž podněcovala jeho naivní prosba i bílá mlynářská sukně.. Naštěstí se našel mezi žoldáky jeden starší, rozumnější, a ten se Jiříka ujal. Podal mu na přivítanou ruku a řekl vážně:

“Takových mládenců, jako jsi ty nemáme samozřejmě nazbyt. Ale chodit kvůli tomu, že do našich řad přibyl jeden poctivý voják, za knížetem, to snad nemusíme. Dost na tom, že jsi tady, připraven bojovat za vlast. Tady máš přilbici, meč a štít, a chceš-li i krunýř, aby zakryl zpředu tu pomoučenou sukni. Teď jsi chlapče, vystrojen jako rytíř, a bohdá že tyto kusy při bitvě nezneuctíš. A vy, holobrádkové, se přestaňte chechtat, možná že tenhle mládenec mnohého z vás zahanbí.”

Sotva se Jiříkovi zableskl po boku meč, stala se s ním velká změna. Divý hluk tábora přehlušil tajnou bolest jeho srdce a on se už ani nemohl dočkat té chvíle, až ho válečná trouba zavolá k útoku a on bude moci před obličejem knížete i všeho vojska dokázat svoji statečnost.

Po několika dnech se české vojsko hnulo k uherským hranicím, kde se opět s večerem rozložilo.

Noc byla tmavá, jen tu a tam probleskovala na obloze potažené hustými mraky žlutavá hvězda. Hluk se utišil, vojáci unaveni dlouhým pochodem jeden po druhém usínali. Jediný Jiřík bděl. Vzpomínal na otce, činil si výčitky, že ho tak zrádně opustil; v uších mu zněl otcův nářek, viděl jeho nešťastnou, vrásčitou tvář. Přinutil se i myslet na něco jiného. Myslil na Vlnomíru a jeho srdce se rozbušilo, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Posléze i nad ním se smiloval spánek…

S raný jitrem vyslal kníže Vladislav dva rytíře s poselstvím ke Štěpánovi, králi uherskému; poslové se však vrátili s nepořízenou, a tak se nakonec bitva strhla bez řádného opovědění..

Jako dvě mračna vrhla se na sebe obě vojska. Strašlivý lomoz zbraní budil v lesích divokou ozvěnu, po bojišti se ozýval ohlušující ryk. Bledá smrt kráčela mílovými kroky po krvavém poli. Vítězství se klonilo na tu, brzy na onu stranu. Pak se ale nepřítel uchýlil k úskoku; s celou svou válečnou silou a s náramným pokřikem se vrhl na levé křídlo českého vojska. Záměr se podařil. V předních řadách tu bojovali vesměs mladí, nezkušení vojáci a ti se dali první na útěk. Postupně se přidávali i další a brzy byla na útěku dobrá polovina celého českého vojska. S divým rykem si klestil nepřítel cestu k jádru armády, ke knížecímu stanu. Rozkazy vůdců byly přehlušeny lomozem zbraní a křikem, nedošly k uším českých bojovníků. Nikdo neposlouchal, každý myslel na spásu vlastního života; zmatek byl všeobecný. Ještě sice plápolal Hlavní prapor českého knížectví ve větru, obstoupen a chráněn hrstkou nejstatečnějších vojáků, brzy ale i ten klesl a vzápětí se objevil k hrůze a na potupu Čechů v uherském zástupu.

“Jsme ztraceni! Všechno je ztraceno!” volali Češi jedněmi ústy. A poslední z nich se dali na zbabělý útěk. Ale tu vyskočil z jednoho houfce mládenec v bílé sukni a vrhl se přímo do největšího zástupu uherských, švihaje kolem sebe mečem jako bleskem. Úžas jímal nepřátele. Ustupovali a mládenec se hravě prosekal až k místu, kde poletoval ve větru český prapor. Vyrval jej z rukou nepřátel a křikl na své:

“Stůjte! Zastavte se!”

Prchající Češi se ohlédli, a když uviděli mládence v bílé mlynářské sukni, jak samojediný, s vlajícím praporem v ruce statečně odporuje početnému houfu nepřátel, zastyděli se,, shlukli se poznovu v šiky a řady a obořili se na vítězstvím zpité nepřátele. Za hodinu bylo vítězství úplně na české straně. Kořist na opanovaném bojišti byla nesmírná, zpupní Uhrové poraženi na hlavu.

Slavně zazněla trouba svolávající k hlavnímu válečnému stanu. Vše se hrnulo k povýšenému místu, kde seděl pod zelený balchadýnem kníže Vladislav, obklopen mocnými vladyky, pány korouhevními a reky proslulými v mnohých bitvách. Pokynul rukou a po veškerém shromáždění se rozhostilo ticho. I počal kníže mluvit povýšeným hlasem k zástupům svých bojovníků..

“Mužové věhlasní, rytíři, bojovníci! Není a nemůže vám být tajno, jak podivným, neobyčejným, ano přímo zázračným způsobem se nám dnešního dne podařilo zvítězit nad silným a krutým nepřítelem. Bylo to vítězství, jehož se nám dostalo přímo z nebes.”

A obnaživ hlavu, modlil se tiše a vroucně. Spolu s ním modlilo se i celé vojsko.

A opět zazněla trouba dlouhým táhlým zvukem a kníže dal provolat hlasatelem, aby se přihlásil bojovník, který samojediný se odvážil sejmout hanbu z českého jména, vybojoval bezpříkladnou udatností zpět korouhev a slovem i vlastním příkladem povzbudil své druhy k novému odporu.

I předvedli před knížete statečného mládence. Bílá mlynářská sukně objímala jeho ztepilé údy. Skromně, s očima sklopenýma stál tu před svým knížetem a pánem.

S pohnutím utkvěl Vladimírův zrak na postavě udatného mládence a v oku se mu zatřpytila veliká slza. A jako by se mu v té chvíli nedostávalo slov, jen mlčky podal mládenci ruku.

Jiřík také vztáhl pravici, tu si však všiml, že je zkvácena. Rychle ji otřel o sukni, která se rázem obarvila třemi červenými pruhy. I z četných jiných ran mládenec hojně krvácel, sotvaže se udržel na nohou.

Na Vladimírovo pokynutí poklekl Jiřík na jedno koleno. Kníže vytasil široký meč, udeřil mládence třikrát po skloněné šíji a pasoval jej slavnostně na rytíře. Pak mu velel vstát a obrátil se na svého bratra Soběslava, který stál vedle něj.

“Jaký erb mám dát tomuto mladému rytíři?”

A Soběslav bez rozmýšlení odpověděl:

“Jaký jiný než tři červené pruhy v bílém poli. Tři pruhy krve na bílé suknici.”

Kníže souhlasil a hned také řekl Jiříkovi:

“Ode dneška tedy budeš nosit znak s třemi rudými pruhy v bílém poli. Nos ten znak k oslavě všeho rytířstva a neposkvrň ho nikdy podlým činem. Buď vždy zástupcem potlačených, obhájcem práva a ochráncem nevinnosti. Abych pak přede všemi podal důkaz, jak vysoce si vážím rekovných bojovníků, odevzdávám ti správu Žateckého kraje.”

A tu Jiřík, přemožen dojetím i únavou z četných ran, klesl k nohám svého knížete.

Zapadající slunce osypalo bohatým leskem zbroj i zbraň. Zazněly veselé písně, vojsko se oddalo hlučnému plesu a uherské víno rozpalovalo ještě pozdě do noci mysl udatných bojovníků. Noc uprchla jako letem a s ranním jitrem budil táhlý zvuk trub spící vojsko na pochod. Vracelo se do drahé vlasti ověnčeno vítězstvím.

V čele jel Jiří z Doupova ve skvostném brnění, jež příslušelo dobře jeho důstojenství, se zástupem svých oděnců. Za nimi hnali vojáci koně odňatá nepříteli, obtížené hojnou kořistí, pak jeli knížecí bratři Vladislav a Soběslav, obklopeni květem rytířstva. Teprve pak následovaly ostatní pluky pod svými korouhvemi.

Myšlenky Jiříkovy Byly u Vlnomíry.

Jak jej uvítá? A jak se podiví starý otec, až jej obejme ztracený syn, oblečený nikoliv v bílou mlynářskou sukni, ale v lesklé rytířské odění? A co konečně řekne Vlnomířin otec, statečný Slavibor? Bude teď moci odepřít svoji spanilou dceru reku těšícímu se přízni samotného knížete, obdařeného statky a důstojenstvím?

IV.

Sotva vítězné pluky Vladislavovy vtáhly za zvuku trub a kotlů slavně do Prahy, sotva se utišil radostný hlahol, jímž byli uvítáni, už se hlásil Jiří z Doupova u knížete o milostivé propuštění.

“Jen běž, chlapče,” řekl kníže. “Válka skončila a ty první si zasloužíš odpočinek. Měj však na paměti povinnost, kterou jsem vložil na tvá mladá bedra. Mé požehnání bude provázet tvé kroky.”

Jiřík se rozloučil srdečně se svými druhy a pak vyrazil nejkratší cestou k domovu.

Když vjel do hlubokého lesa před doupovským mlýnem, srdce se mu rozbušilo radostným vzrušením. Na mysli mu tanuly obrazy brzkého shledání s milovaným otcem.

Kdo ale vypíše jeho leknutí, když místo mlýna spatřil toliko šedé spáleniště!

Jako by vlastnímu zraku nemohl uvěřit, objížděl dlouho to místo hrůzné zkázy, aby se přesvědčil, že ho nemámí a ni omyl, ani blud roztroušené mysli. Marně však doufal.

A přesto tu hučel týž potok, jenž druhdy hnával mohutná kola doupovského mlýna, byla to tatáž louka, po níž se honíval s Vlnomírou… Všecko, všecko uvádělo mu na mysl vzpomínky na bezstarostné mládí.

Jak si ale měl to neštěstí vysvětlit? Lehl mlýn popelem neblahou náhodou - nebo snad úmyslem bezbožného žháře? Či nějaký tajný nepřítel zanesl své záští až sem v toto tiché, hluku světa vzdálené ústraní?

A pak přišla myšlenka nejtěžší: že totiž starý otec, nemaje při nastalém ohni nikoho po ruce, sám v plameni zahynul.

Proud vřelých slz vhrnul se při tom pomyšlení Jiříkovi do očí a mládenec se vydal přes les k Slaviborovu hradu.

Bez opovědi přejel opuštěný most. Starý sluha jej zavedl po schodech nahoru do veliké síně. Při slabém světle lampy klečel tu pán hradu před obrazem rodičky boží, pohřížen v tichou motlitbu. Ani si nevšiml, že do síně vešel host, a tak se Jiřík sám ohlásil.

“Odpusťte, rytíři Slavibore, že se osměluji rušit vaši večerní motlitbu. Přijíždím z daleka a žádám nocleh pro sebe a pro svého uhnaného koně.”

Slavibor vstal a vykročil vstříc nezvanému hostu.

Jiřík stiskl vroucně podanou ruku a pak řekl nejistým hlasem:

“Vy se na mě už nepamatujete? A nebylo by také divu, vždyť přicházím v docela jiném obleku, než v jakém jsme se naposled viděli. Tehdy jsem měl na sobě bílou mlynářskou sukni, dnes mám oblek rytířský. Ale vzpomeňte si na doupovský mlýn a pohleďte do očí mlynářovic Jiříkovi. Pak nepochybuji, že jej i v tomto převlečení poznáte.”

Sluha zatím přinesl do síně velikou louč a v jejím světle konečně poznal Slavibor bývalého mlynářského chasníka. Rozpřáhl náruč a přitiskl vroucně Jiříka na prsa.

Pak musel Jiřík podrobně vyprávět, jak si v uherské válce získal vojenskou slávu a knížecí přízeň. Dlouho vyprávěl, a teprve když skončil, dodal si odvahy a zeptal se na Vlnomíru. Hlas se mu třásl při pouhém vyslovení toho drahého jména.

“Kde je Vlnomíra?” zeptal se ještě jednou s rostoucí úzkostí.

Místo odpovědi Slavibor jen svěsil hlavu.

“Proboha, co se jí stalo?” dotíral Jiřík dál na rytíře.

Se slzami v očích vypověděl Slavibor konečně své neštěstí.

“Před čtrnácti dny procházela se Vlnomíra se služkou v podvečer v blízkém háji. Tu z houští vyrazili neznámí, zakuklení jezdci, kteří napřed svázali služku a pak vysadili na koně Vlnomíru a nedbajíce její křik, zmizeli s ní v hlubokém lese. Teprve druhého dne našly uhlířky naši služku celou zkřehlou, polomrtvou, a od ní jsem se pak dozvěděl tu přežalostnou zprávu!”

“A vy jste nepátral po únosci?” zeptal se Jiřík rychle.

“Jak bych nepátral - jsem přece její otec…”

“A výsledek vašeho pátrání?”

Slavibor mlčel.

Jiřík si přetřel tvář rukou a pak vzkřikl bolestně:

“Proto jsem nastavil krev a život, abych nakonec ztratil, co mi bylo nejdražší - otce i vyvolenou dívku?”

A Jiřík si zakryl oči dlaněmi, hlava mu sklesla na prsa a z hrudi se vydral bolestný vzdech.

Darmo se snažil Slavibor povzbudit zoufalého mládence. A jak mohl taky potěšit druhého, když sám marně hledal útěchu?

Dlouho seděli oba mlčky. Na stole stydla nedotčená vybraná večeře.

Ale pak se noc i únava přece jen dovolaly svého práva. Slavibor se odebral na lože, Jiřík však strávil noc bděním a přemýšlením. A sotva se pak rozbřesklo, rozloučil se se Slaviboremi s jeho hradem.

“Otče! Dejte mi své požehnání!” pravil se slzami v očích.

“Buďto mě uvidíte s Vlnomírou, nebo už nikdy!”

Slavibor mládenci požehnal, ubrány mu ještě jednou vřele stiskl ruku - a Jiřík vyjel přes spuštěný most do vzcházejícího dne.

V.

Vesele zpívali drozdi a kosi svou ranní píseň, vesele klusal Jiříkův kůň; jeho pán však se obíral těmi nejtrudnějšími myšlenkami.

Tu zazněl lesem zpěv a hlas harfy. Zvuky se blížily a brzy též objevil se potulný pěvec na bílém koni.

Pozdravil mládence a chystal se dál jet svou cestou, Jiřík ho však zastavil.

“Kam vede, mistře tvoje cesta?”

“Kamkoli!” odpověděl pěvec. “Pěvci otevřena i každá brána; sotva zaznějí před hradem mé struny, už spouštějí most. Pěvec dotýká se netoliko strun harfy, ale i strun srdcí, a proto je všude vítaným hostem!”

“Chceš mistře pomoci člověku, který přišel lidskou zlobou o své nejdražší zboží?”

A pěvec odpověděl bez váhání: “Chci!”

“A byl bys ochoten odříci se na čas svého milovaného nástroje, kdyby to mohlo tomu člověku dopomoci k nabytí ztraceného pokladu?”

“Tady máš!” odpověděl pěvec ochotně a podal Jiříkovi harfu.

“Dej mi tedy svůj oděv, harfu a koně a přijmi za to můj šat, dobrý meč, statného vrance a plný měšec!. Jsi spokojen?”

“Dobrá výměna,” usmál se pěvec, “kdo by se zpěčoval? Snad se na cestách života ještě potkáme, a bude-li nám to oběma po chuti, vyměníme si zase své věci!”

Načež seskočil obratně z bělouše, shodil ze sebe své staré řasné roucho, oblékl si rytířský háv, připjal si k boku lesknoucí se meč, vyšvihl se na Jiříkova vrance a zavýsknuv, až se hory zelenaly, vesele zamířil z lesa ven.

Jiřík si vyměnil šat s potulným pěvcem proto, aby měl snadnější přístup do rytířských hradů, kde doufal najít svou Vlnomíru. I jezdil pak od hradu ke hradu a jeho dojemné písně i zručná hra na harfu mu všude zjednaly volný přístup. Po Vlnomíře však nenalezl ani stopu, třebaže hradní čeleď mu všude přála a za jedinou píseň mu vyzradila mnohé důležité tajemství.

Jednoho dne přijel k vrchu, na jehož výšině strměl hrdě do oblak hrad s kulatou věží a mnohými baštami. Jak jel úzkou cestou nahoru, zaslechl z otevřených oken hlasitý ples hodovníků. Nejraději by se byl vrátil, neboť jeho unavené a smutné srdce netoužilo po bujarém veselí, jakési tajné tušení ho však pudilo vpřed. Sotvaže pak vstoupil do velké, skvostně ozdobené síně, již radostné “Vítej!” z mnoha úst zároveň vítalo pěvce k účasti na společném veselí.

Na první pohled Jiřík poznal, že se tu slaví svatba. Jeho oči hledaly šťastnou nevěstu. Konečně ji našly. Její krása se však podobala víle lilii než růži; zelený kvítek na černých vlasech vypadal jako věnec na rakvi, oči měla ta kráska sklopené k zemi, ruce skleslé v klín. Darmo se snažily družky vyjasnit její mysl; v hluku svatebního veselí stála němá a mrtvá, podobná krásné kamenné soše.

A pak nevěsta na okamžik pozdvihla oči od země - a Jiřík poznal svou Vlnomíru!

Zajiskřilo se mu před očima, jako by sekyrou do hlavy dostal, zbledl a vzápětí zase zrudl, úžas vystřídalo leknutí a radost zase hněv. Opatrnost však velela přetvářku, a tak se pěvec brzy vzpamatoval, zasedl v kout a počal probírat struny harfy. Zapěl napřed píseň milostnou; ihned obklopilo jej několik posluchačů, ba i nevěstiny družičky se k němu tlačily a všichni žádali nějakou novou píseň.

Znovu ponořily se pěvcovy prsty ve zvučné struny a Jiřík začal zpívat:     Ó netruchli, dívko, více,
    Setři slzy s tváří svých!
    Brzy zbarví tobě líce
    Lásky slast i žert a smích!
    Splétej věnce
    pro milence!
    Lilie a něžné růže
    Chystej na svatební lůže!
    Ustaň, drahá, ustaň lkáti.
    Zanech pláče smutného.
    Brzy sladce budeš spáti
    V rukou svého milého.
    Nech truchlení!
    Vyproštění
    Na perutích msty jde blíž.
    Roztříští vězení mříž!

Sladké zvuky proklestily si snadno cestu k srdci trpící Vlnomíry. A když pak poznala hlas Jiříkův, vzkřikla radostným leknutím a omdlela. Ani ne tak překvapením, jako spíš úzkostí o milence; neboť jak snadno se mohl sám vyzradit, jak snadno mohla píseň vzbudit proti němu podezření?

Ale Doupovec byl opatrnější, než si Vlnomíra myslela. Využil zmatku, který vznikl, když nevěsta omdlela, nepozorovaně se vykradl ze svatební síně, jedním skokem se vyšvihl na bělouše, přeletěl spuštěný most a vzápětí zmizel v hustém lese.

Na hradě nikoho ani nenapadlo stíhat potulného pěvce. Sotva se Vlnomíra probrala z mdloby, zasedli všichni, zasedli všichni nedočkavě ke stolu a opět ozýval se veselý svatební výskot, zvonily poháry…

Zatím uháněl Jiří z Doupova k otci své drahé Vlnomíry, aby mu co nejrychleji zvěstoval šťastný výsledek svého pátrání a uradil se s ním, jak dostat Vlnomíru z rukou únosců. Nebezpečí bylo veliké, čas krátký. Proto neradili se oba rytíři dlouho. Brzy rozlehl se na spuštěném mostě dusot četných kopyt, na dvoře zatím sestavoval Slavibor druhý voj svého vojska.

A pak vyrazili. V čele uháněl Doupovec oblečen ve své skvělé odění. Bylo ještě skvělejší než to, které daroval potulnému pěvci.

U paty hory, na níž tyčil se pyšný hrad lupičů, kázal Jiřík vojsku zastavit.

Slezli s koní a jeden za druhým se opatrně kradli po úzké cestě k hradním zdím. Zpití strážníci byli snadno zneškodněni, a tak se po spuštěném mostě hrnulo Jiříkovo manstvo přímo do hodovní síně

Společnost svatebčanů se vzdala bez odporu; svázaní hosté byli ihned odvedeni na dvůr, kde měli dost času přemýšlet o proměně věcí vezdejších. Pán hradu pak nevyčkal na spravedlivý soud a vlastní rukou na sebe sáhl. Slaviborovi vojáci nalezli jeho mrtvolu uprostřed ložnice, proklanou dýkou, zsinalou a zkroucenou, k sobě nepodobnou.

Tak skončil svatební kvas na loupežnickém hradě.

Když bylo vše, co mělo větší cenu, vyneseno z hradu, kázal Jiřík, aby nebezpečné skalní hnízdo bylo ze čtyř stran zapáleno a pro výstrahu sousedních rytířů srovnáno se zemí. Veliký požár vznášel se brzy k oblakům a dole pod kopcem vinula se úzkostně Vlnomíra, nezvyklá takové hrůze, k hrudi svého vysvoboditele.

Slunce už opět vyšlo nad obzor, když vítězové s mnohou kořistí a s nemalým počtem zajatých přicválali k Slaviborovu hradu. A pak uplynulo sotva několik dní a na Slaviborivě sídle se rozléhal veselý hlahol plesajících svatebníků. Jiří z Doupova a Vlnomíra slavili nejkrásnější den svého života. Hodovní síň byla přeplněna hosty; při zvuku trub a rachotu kotlů připíjelo se na zdraví rekovného ženicha a spanilé nevěsty, dubové stoly se prohýbaly pod tíží krmí, víno teklo i po podlaze a pro hlučný hovor nebylo slyšet vlastního slova.

Na zlatých perutích vznášela se radost, dcera nebeská, nad veselým shromážděním, číše zvonila o číši, hosté pustili uzdu bujaré veselosti.

A tu náhle, uprostřed všeho toho hlučného veselí, si Jiřík vzpomněl na otce a jeho tvář rázem zesmutněla. Rozhlížel se po svatebčanech, jako by mezi nimi chtěl najít milovanou tvář, a jak se tak rozhlíží, vidí najednou, že řady hostů se rozestupují, aby uvolnili cestu šedivému starci, deroucímu se k čelu svatebního stolu.

Jiřík nemůže uvěřit vlastním očím: ten stařec je - jeho ztracený otec!

Jako střela rozběhl se mu v ústrety.

Kmet sepjal němě ruce k nebi a požehnal svým znovu nalezeným dětem. A když se pak trochu občerstvil dobrým jídlem a pitím, začal vyprávět:

“Tvůj tajný odchod mě, Jiříku, velice zarmoutil. Bylo to veliké neštěstí pro slabá bedra starce, který stál už téměř nad hrobem. Druhé neštěstí pak přišlo vzápětí. Ne lidé, ale blesk mi zapálil střechu nad hlavou. Bylo to v noci, pomoc nikde, já byl v mlýně sám. Sotva jsem napůl oblečený vyběhl ven, mohutné trámy staré budovy se s praskotem sesuly a já stál před kolébkou svého dětství s prázdnýma rukama jako žebrák. Ještě štěstí, že se mě ujali dobří lidé. Přijali mě pod svou střechu, ač sami byli chudí, a pečovali o mě, když jsem po té nešťastné noci onemocněl, s opravdovou křesťanskou láskou. Zůstal jsem u nich až do úplného uzdravení. Teprve dnes ráno jsem se rozloučil se svým laskavým hostitelem a vydal se na cestu, abych navštívil statečného pana Slavibora. Veselý hlahol, ozývající se ze všech předsíní a komnat jeho hradu, mě napřed zarazil. Nevěděl jsem, mám-li se vrátit a odložit svou návštěvu na vhodnější dobu. Tu mi ale prozradil strážník v bráně, že příčinou hlučného plesu je slavné zasnoubení rytíře Jiřího z Doupova, správce Žateckého kraje, s krásnou dcerou rytíře Slavibora, Vlnomírou. Dvakrát mi to musel vrátný opakovat, než jsem vlastnímu sluchu uvěřil. Tak velké radosti jsem se věru nenadál. A tak jsem teď tu a děkuji nebesům, že popřála dočkat se této chvíle.”

Domluvil a slzy mu stouply do očí.

Svatební ples trval celé tři dny. Teprve pak se rozjeli sousední rytíři na své hrady a na rozloučenou slíbili Jiříkovi pomoc a radu v boji i v míru.

O několik let později vystavěl Jiřík na onom pahorku, kde přijal od Vlnomíry první slib lásky, vysoký hrad s věží a baštami. Jeho choť mu pak porodila tři syny, z nichž vykvetly ratolesti slavného rytířského kmene Doupovců z Doupova.


 
Jiříkův meč
 
darkred Hlavní stránka darkred Napsané povídky darkred Chystané povídky darkred O autorech darkred Komentáře darkred Odkazy darkred
Další činnosti autora:
Historická literatura | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Dárky, zážitky
Řeka Labe - fotografie | Řeka Morava - fotografie | Hradec Králové - fotografie | Fotografie přírody | Kraniosakrální terapie
© 2000 - 2014 Historické povídky | Václav Černý | © se nevztahuje na obsah opsaných děl!
Poslední aktualizace: 1.I. 2014 Václav Černý